Anděl života.

Světlý andělík

nad kolébkou žití

slíbal děcka rtík,

a to začlo píti;

bílý byl, měkký matčin prs

jak bílých růží vonný trs,

jak leknín nad vodou svítí.

S děckem potom rost,

ved je do přírody,

děl: „Buď ráje host,

tvé jsou hvozdy, vody,

tvým plod země s ovocem, moře jest,

tvým ve kšticích noci šperky jsou hvězd,

tvým dílo věčné té shody!“

Dívku dal mu pak,

skráň jich k sobě sklonil,

slunce vrh’ jim v zrak,

řízou oba clonil,

nad nimi veliký jak Bůh stál

a křičel: „Žití jsem vladař a král,

bych z rodu je do rodu ronil!

Jde-li na mne stín,

v propast zpět jej hodím,

každý velký čin

k výším zdaru vodím,

Smrt hází velké s vrcholů v dol,

já malé vyvádím na vrchol,

jsem věčný, věčně že rodím!“