Anděl.

Rád šel bych spat – mé srdce bolí –

rád šel bych navždy, navždy spat;

co vykonal jsem v světě koli,

zřím zvadlým kvítím v poli stát.

Má jindy zvučná hruď je němá

jak puklý zvon, jenž srdce nemá;

co mohu tedy štěstím zvát?

Ty mého přání meteory

mi v ňadro padly na výděs,

a vichrem nesoucím se s hory

žal k čelu žhavý se mi snes’,

vše jeho stráveno je rtoma,

jak Neronovou nudou Roma,

kdy chrám i cirkus v rumy kles’! –

Tak tesknil jsem, leč něžná ruka

z té zpousty buduje zas chrám

a jasným očkem plaší muka,

co bílý anděl sletěl k nám;

v dál před ním odletují žaly,

jež ve hruď se mi zaklovaly –

mé dítě jest, jež v loktech mám! –