ANDĚL.

Byl hlučný rozhovor, a náhle něm

z nás každý zmlknul jako v jeden mžik;

ni dech, ni povzdech v ticho nepronik,

jak ve snách každý seděl s tichým rtem.

O čárném kraji snad se zdálo těm,

a před oněmi mrtvých táhnul šik –

až probudil nás náhle dívčí rtík:

„My zmlkli! Anděl lít to pokojem!“

Ba letěl anděl vzpomínky to ryzí,

a jak se vznášel kolem, duše naše

se zachytily bílé jeho řízy.

A létly s ním, kam, mysliti se bály,

leč probuzeni, zřeli kol jsme plaše

a cítili, že vracíme se z dáli.