ANDĚL

Stál nahý, silný, skvělý u bran ráje,

byl zcela jiný, než jej víra líčí,

cos pohanského v jeho zjevu bylo.

Stál na rozhraní tuch a skutečnosti,

syn snů i hmoty, strážce obojího,

a člověk zdál se jím být vyvrcholen

v tvar nejsmělejší pozemských svých fikcí.

Co bylo za ním, smyslům unikalo,

a člověk jenom z jeho krásy hádal,

že mohlo by to ještě krasší býti.

Leč před ním kvetla celá naše země,

a před ním věčně plodila se hmota

a cokoli ta plně porodila,

tvar jeho mělo, třeba jenom z části,

a kdokoli se bohu rouhat počal,

zdál andělu se tomu podobnější.

Snad za ním v ráji bratři jeho pěli,

a v bílá roucha byla zahalena

jich těla nehmotná a bez pohlaví,

snad byl to anděl jimi zavržený –

a proto nah byl, nádherný a lidský.