ANDĚL.

V ten čas, kdy v mrtvém tichu skal

jsem vážil marné lidské hoře,

on – dítě – hrál si opodál,

lasturou přelévaje moře.

Lasturou moře přeléval

hoch spanilý. A jako moře

poušť bez břehů byl lidský žal,

lidské hoře.

Já chápal, hledě v jeho zrak –

a temný stesk můj neulevil.

Leč kdybych nebyl trpěl tak,

zda byl by se mi tehdy zjevil?