Anděl.

Z bran ráje vyšel anděl křídel bílých,

jenž poslán lid náš chránit psot,

v zlých těšit jej a smutných chvílích,

vést bezpečně, kde září kříže hrot,

jenž vytčen jest mu za cíl stkvělý,

by s cesty nezbloudil krok smělý.

Již stokrát vystřídala zimu vesna,

svým dechem sňavši závoj sněhový

a rozlámala země pouta těsná,

v něž poutaly ji ledu okovy,

co vyšel váhaje a slzy taje

v ty naše zubožené, české kraje.

Jak sněženky květ přeútlý a něžný,

jenž rozkvet s prvním jara zásvitem

a pronik’ stěží země povlak sněžný,

tak bled, že chví se srdce soucitem:

tak bledá jeho křídla jsou i líce,

a oko jeho – hasnoucí je svíce...

Šel anděl tiše dřímající zemí,

šel po vsích ode dveří ku dveřím

a budil spáče vlaje perutěmi.

– „Již vstaňte! na zvon jitřní udeřím,

ať píseň vaše zvučně zahlaholí,

ať roznese se širém po vůkolí!“...

Zrak protírají dlouholetí spáči,

mdlé dlouhým spánkem hlavy zvedají,

jdou, kudy andělova noha kráčí,

a nejprv nesměle jen šeptají,

než dále se srdcí jim spadá tíseň,

a hlasitěji zvučí jejich píseň.

Zpěv jejich roste v píseň z mrtvých stání,

že hora odpovídá ozvěnou,

a vítr roznáší ji širou plání

a řeka šumí vlnou zpěněnou,

že šeptají ji v polích zralé klasy,

hor, lesů, údolí jí znějí hlasy...

Jak roste davu zpěv, zní radostněji:

tak jasní andělovy perutě,

až jako slunce na nebi se stkvějí...

Všech oči na něm tkvějí nehnutě,

vše cítí, jak se srdce rozehřívá,

jak leje se v ně radosť opojivá...

Čím víc však v nadšení líc plála žáru,

čím mocněji zněl nad zástupy zpěv:

tím častěji se ozval zlozvuk sváru,

tím častěj’ šlehá z očí hněv;

čím slavnostněji hlučí hlasy zvonů,

tím víc se falešných v ně mísí tonů...

Čím víc se síla do jich leje paží,

tím častěji i rána dopadá,

druh druha ze závisti ve prach sráží,

druh druha pomlouvá a okrádá

a prapor života ten nese prvý,

kdo potřísněn jest padlých bratří krví...

Líc andělovu smáčí slza žhavá,

vzdech žalostný mu z ňader vylétá...

Níž uklání se krásná jeho hlava...

Hle růžemi mu čelo rozkvétá

a křídlo rudne nebem na západu,

kdy slunce padá za hor strmých řadu...

Zda červánek ten večer věstí lidu,

jenž, sotva procit z tíživého snu,

zas zapadá v noc starou, v starou bídu,

jak slunce po kratičkém zimním dnu?

Zda, sotva vyšed z netečnosti hrobu,

zas v hrob se vrhne v nedohlednou dobu?

Zda anděl náš se s pláčem k Bohu vrátí,

vzdá veškeré se svojí naděje,

že láska, která bratry v náruč schvátí,

tak jednou naše srdce zahřeje,

by nevystydla v záští, hněvu, mrazu?

Nic nelze čekat, nežli všeho zkázu?...

Ne!... Nezoufám... Hlas dí mi vnitřní,

jímž nejtklivější struna srdce zní,

že není večer to, – než zoře jitřní – – –

Jak světlo se tmou, když se dní,

tak zápasí v nás různodivné směry,

než v jeden souzvuk splyne hlahol sterý!

Až vykvasí, co nyní vře a syčí:

vše sejde se kol pravdy praporu,

jejž věrná láska bratra k bratru vztýčí,

druh druhu uhne tiše ve sporu,

v prach smete se, co nepotřebné, marné,

dlaň s dlaní ku práci se složí zdárné...

Až přestaneme hledat jenom sebe,

vždy stavěti vpřed svoji osobu,

jež krev a sílu práci naší střebe;

svůj zisk, svou česť a svoji ozdobu

až v oběť pravdě chutě položíme:

pak oživnem a na vždy zvítězíme...

Ó, přijdi dobo krásná, přijdi záhy,

by splnily se tužby mé a sny,

než dojdu konce svojí bludné dráhy,

jež často vede ostré přes ostny:

bych uzřel lid svůj v síle, blahu kvésti

a zráti v pokoji a pravém štěstí!...