ANDĚL.

Stál anděl v azurných výšinách,

kol nebe hvězdami zkvetlo,

zřel dolů ku zemi v hlubinách

stopenou ve stín a světlo.

Jak táhl nad zemí oblaků lem,

klidně on díval se dolů,

jakmile v světla proud vplynula zem,

nemoh’ v svém ustáti bolu.

Odvrátil hlavu a zakryl tvář,

z ňader slal v bezdno vzdech dlouhý,

proklínal nebesa i hvězdnou zář

i báj o věčnosti touhy.

Dolů tam, kde se mih’ ten oblý rys,

vzpomínkou, vzdechem se hroužil,

tam v duši člověka šťastným byl kdys,

miloval, zápasil, toužil.

Tam cítil rozkoše šílený bol,

zklamání zoufalé plesy,

v ryk jeho naděje jásal s ním dol,

v žal jeho hučely lesy.

Chladně zřel v světů divoký rej,

ve hvězd a mlhovin množství,

v bolestech země líp vítalo jej

veliké, neznámé božství.

Ku zemi! zpátky zas! – Však nemá sil,

chvěje se, sotva ji zočí;

práh ráje najednou cizí mu byl,

v zoufalství zavřel své oči.

Teď letí mrak... teď prohlednout smí;

ve vzduchu hvězdami zkvětlém

jak perlu zem vidí v bezednu tmy,

zářící nachem a světlem.