Andělé a holubi.

Když Kalif Omar dobyl Damašku,

jel do města ne v slávě vítěze,

leč na mezku jen, jeho trofejí

to bylo stádo bílých holubů,

jenž vždycky jako prapor proroka

na pochodech mu táhli u hlavy.

Před hlavním chrámem Jana Křtitele

slez’ ihned s mezka a pak bosonoh

se blížil k velebnému portálu,

jej otevřel a hlasem velkým vzkřik’:

„Jak otvírám zde tyto veřeje,

tak víře prorokově celý svět

buď otevřen!“ pak vešel do chrámu

a holubů dav hned se umístil

na zvonicích a v chladné předsíni

a svatí, kteří portál střežili,

za hnízda půjčili jim rukávy

říz kamenných a tmavé výklenky,

v nichž stáli žehnajíce Damašku.

Když od modlitby kalif pozvedl

tvář bledou, na níž ležel skroušeně,

stál před ním římské církve patriarcha

ve skvostném havu zlatem protkaném;

vous bílý splýval jemu na prsa

a ve štoly se ztrácel safirech

a zlatá berla plála topasy.

A světa dobývatel bosonoh

se díval na kněze pln podivu.

– Vždy s tebou mír buď, sluho proroka!

děl patriarcha. – Sluho Isy též,

buď s tebou mír! děl Omar poklidně.

– Tys víře svojí chrám náš otevřel,

děl patriarcha, uznat musíš přec,

že v Damašku jest více křesťanů

než moslemů, a považ tedy sám,

kde máme konat bohoslužbu svou!?

– Rád uznávám to, pravil kalif hned,

a rád tvé požadavky vyplním!

A berlu biskupovi z ruky vzal

a rozdělil chrám na dvě půlky ní

řka klidně: Levou čásť si necháme

a vy podržte pravou; libo-li,

vy pravou volte, druhou vezmu já.

– To nemožno, děl mračný patriarcha,

ty nedáš naší znectít modlitbou

a obřady svou víru, nemůžeš

chtít rovněž, aby muezinů zpěv

zněl v žalmů bohozvěstné hlaholy!

– Jak zneuctívat? dobře nechápu,

kdo boha ctí, ať jakkoliv jej ctí,

urážet nemůž nikdy druhého.

– A kdyby, patriarcha namítal,

dle tebe tvoji též se řídili,

jest neslušno, holubů vrkání,

šum křídel jich a ruch a stálý shon

by svaté ticho našich tajemství

zde rušily. – Věř, větší daleko

před tváří lidí spřádá tajemství

bůh zástupu, děl kalif poklidně,

a nejen tvorů jeho, horší věc:

hlas lidský, zbraní třesk a hněvný svár

a záští jeho dílo provází

a bůh jest spokojen. Tak zůstane,

jak řekl jsem, půl chrámu naše jest

a vaše půl, vol rychle, kterou chceš

pro lidi svoje! Vstal a odešel.

Noc přišla; patriarcha v dumách bděl,

bděl rovněž Omar, oba náhodou

cit stejný jal a každý nevěda

o druhém k chrámu cestou zaměřil.

Byl osvětlen – to divné bylo jim,

a zpěv zněl tam tak sladce líbezný,

a vodomety snivě šuměly,

a holubů v to znělo vrkání,

a luny bledé bílé paprsky

se v oknech v barvách duhy lámaly.

A patriarcha vešel do chrámu

a Omar též a oba užasli,

neb každý viděl davy andělů,

jak v chrámu obou částech společně

na božích službách v míru trvají.

A patriarcha viděl anděly

dle bible v chrámu části moslemské,

jak na kolenou boha velebí;

a kalif viděl v části křesťanské

zas anděly dle zvěstí koranu

se modlit svorně k boha oslavě.

A v chrámu prostředku se potkali

a slzíce si stiskli pravice

a pochopili svoje zjevení.

Od chvíle té po sedmdesát let

v Damašku v chrámu Jana Křtitele

bůh jeden ctěn byl dvojím vyznáním

a svornou myslí k spáse věřících.