Anděle Boží, jemuž Pán

Anděle Boží, jemuž Pán

mě pod ochranu dal,

bys v dálce od nebeských bran

v tmách se mnou putoval,

tvou láskou byl jsem vychován,

ty’s skryl mě pod svůj hvězdný stan,

když táhla úzkost ze všech stran,

a slávou svou ji hřál.

Ty’s krásy rajské závojem

tvář růží skrýval v snech,

žár hříchu svatým nápojem

jsi změnil v lásky vzdech,

stesk ráje vzbudil’s v srdci mém

jak plamen v uhlí žíznivém,

ač Bůh jen vzácně sídlí v něm

jak duha v propastech.

Ach, na obraze Věčného

v mé duši zmařil hřích

to nejsladčí, co ze všeho

dal v blahoslavenstvích

těm, kdo jsou srdce čistého;

a já i z místa svatého

smím hleděti už na Něho

jen clonou dlaní tvých!

Má lásko neviditelná,

má lásko poslední,

snů rajských píseň kouzelná

mi z tichosti tvé zní

a z hlubin duše, z hrůzy dna

jak ohněm svatým vzbuzena

štká víry něha vítězná,

že jsme si souzeni!

Ty znáš však věrnost moji mdlou

a bědnost lásky mé,

jež zeje mrtvou modlitbou

a nebe nestihne

a její zrady pominou

jen láskou tvou a smrtí mou,

až slávu ráje odkrytou

z bran smrti spatříme.

Ty’s do skal srdce slzy skryl

a dal jim hořet v tmách,

by pláč s mých tváří hanbu smyl,

než obrátím se v prach,

a v rozjímání hrozných chvil

ty’s soucitně mě poučil,

mně kající že Lotr zbyl,

bych k němu ruce vztáh’.

Ty’s naučil mě poznávat

slz blahoslavenství,

z nichž svatí tkají v rajský šat

své lásky tajemství,

leč ze všech blažených mi snad

jediná může naslouchat,

k níž s tebou šel bych prosit rád

o milosrdenství.

K té, jejíž srdce v srdci mém

a dech v mém dechu zní,

k té, která pozná v hoři svém

své dítě poslední,

jež za nás trpí těžkým snem

i v Božím lůně soucitném,

než ze sna země procitnem –

o pojď a veď mě k ní!