Andělíček.

Měsíc se skla oken

už se zvolna ztrácí,

ale v jizbě řezbář

doposud je v práci.

Ba i světlo svíčky

uhasíná slabé,

však on ještě pořád

hladí, řeže, dlabe.

Mistr pílí, pílí –

s první rána září

mají andílkové

být už na oltáři.

Jeden je už hotov...

na kamnech se suší,

ret jak chtěl by zpívat –

jen mu vdechnout duši.

Druhý ještě nezří

bídu po komůrce,

ještě kus je dřeva

pod rukama tvůrce.

Mistr pílí, pílí –

na postýlce vzadu

usnulo mu dítko

o slzách a hladu.

Ale náhle v nářek

probudila ze sna

živou jeho radost

bídy družka děsná.

Dítko zdvihá ručky,

oči chtějí z víček –

na kamnech se třpytí

krásný andělíček.

Otec běží k němu,

líbá je a hýčká,

potom ssundavá mu

s kamen andělíčka.

Co je hladu trýzeň

proti jeho kráse! –

dítko tichne, tichne

a již usmívá se.

A zas ruku s dlátem

osvětluje svíčka –

dítko ztichlo zcela...

líbá andělíčka.

Mistr pílí, pílí –

až jen vzejde ráno,

bude zase o krm

hojně postaráno. –

Hlava dořezána,

dobarveni rtové –

dítě stále líbá

rety purpurové.

A když usch’ i druhý,

svíčka dohořela;

bylo na úsvitě –

rychle do kostela!

Mistr stoupne k lůžku,

andělíčka bere –

bože můj, co vidí

na postýlce šeré?!

Trne, v leb se bije –

prokletá ta hříčka

otrávila barvou

jeho andělíčka!