ANDĚLÍNA

Andělíno, snů mých paní,

myšlének mých souveraino,

zlatou lýru pouštím z dlaní,

srdce mé je zdrceno.

Alabastrem ručky svojí,

ach, že jsem to jenom zřel,

místo růží trhala jste

do omáčky petržel.

Andělíno, snů mých paní,

myšlének mých souveraino,

z prósy té mám špatné spaní,

blaho mé je zničeno.

Prstíkem, ach, na nějž krásné

gazely se skládaly,

včera ráno ze záhonku

tahala jste žížaly.

Andělíno, snů mých paní,

myšlének mých souveraino,

z prósy té mám špatné spaní,

blaho mé je zničeno.

A v tom klíně jako báseň,

včera večer z komůrky

viděl jsem, jak pod jasmínem

škrabala jste okurky.

Andělíno, snů mých paní,

myšlének mých souveraino,

z prósy té mám špatné spaní,

blaho mé je zničeno.

Šíle touhou líbával jsem

prstů vašich konečky,

a vy jimi dobýváte

právě z hrnce sýrečky.

Andělíno, snů mých paní,

myšlének mých souveraino,

z prósy té mém špatné spaní,

blaho mé je zničeno.

Co jsem dříve vídával vás

jako vílu v pohádce,

v okurkách teď zřím vás stále,

v petrželné omáčce.

Andělíno, lká váš panic,

myšlének mých souveraino,

z toho všeho je mi na nic,

blaho mé je zničeno.