Andělská hora.

Chodče patř, jak na vysoké skále

Tam do oblak strmí sutiny!

Věz, že tam, kde nyní v noci stále

Kulich z tmavé vyje štěrbiny,

Druhdy hradec ověžený stával,

Jehož bašty obzíraly svět,

V jehož síních Hugo stolovával,

Rytíř statný, mladých ještě let.

Darmo mu ve vlasti dívky krásné

Sladkým usmíváním kynuly;

Jeho modré oči, druhdy jasné,

Ve slzách teď často plynuly.

Tamo, kde se skála hrbí, stával,

Slzu v oku hledě v dálinu,

Dlouho s tajným steskem toužívával

Okem smělým změřit cizinu.

Aj svoláť on many nejsmělejší,

Rozžehná se s hradem otcovským;

Cestou jede s myslí veselejší,

Nebtě smířen teď se srdcem svým.

Jede středem rájské Helvecie,

Pak se mořské svěří hladině,

Až ho posléz dálná Brittanie

K břehu svému šťastně přivine.

A tam dojde cíle tušeného,

Tam mu štěstí věnce uvije;

Neb tam uzří bludné oko jeho

Nejsličnější dceru Anglie.

Blaze jemu! – ne nadarmo plálo

Láskou srdce jeho plamenné:

Děvče citlivé mu rádo přálo

Blaženost milosti odměnné.

Sotva Hymen svazkem svým je spojil,

Hugo již nemá dél stání zde.

Vlast milá, v kteréž se mládec kojil,

S libým k návratu úsměchem zve.

A choť věrná otce, máti drahou

Z lásky k choti ráda ostaví,

V srdci nádějí kojíc se blahou,

Že tu věrnost Hugo oslaví.

Aj, jak plesalo všem srdce v těle,

Jaké city prsa svíraly,

Kdyžto v dálí sídlo osamělé

Na skalině příkré zírali!

Rozčileni blížili se k hoře,

Již i za patami měli les;

Aj tuť ozval se na hradním dvoře

Ze sta hrdel slávohlučný ples.

Jako břehy květnými se vine

Potok stříbrný v své jarosti,

Manželů tak nyní život plyne

Tiše, krásně, v čisté radosti.

Rychlost potoka však znamenala

Brzký odpad slasti měňavé:

Růže lásky brzy opadala,

Zanechavši trní pichlavé.

Ačtě spanilá choť cizokrajná

V manželi jen čila žití slast,

V srdci předce touha plála tajná,

Jednou opět drahou zříti vlast.

Na cimbuří hradu často stála,

Smutně v onu stranu hleděla,

Kde co dítě druhdy v trávě hrála,

Ponejprv kde světlo uzřela.

Ach jen jediný hoch, sluha, z kraje

Jí drahého ještě pozůstal,

Jenž teď právě, síly nabývaje,

V švarného jinocha dorůstal.

Aj což divu, s ním že mluvívala

Nejraděj, co s synem mileným?

S ním že v duchu někdy vracívala

Se do vlasti – k břehům vzdáleným?

Rytíře však první zahoření

Mladé lásky prchem míjelo;

Prsa jeho černé podezření

Hrotem ostrohranným projelo.

A co dříve podezřením bylo,

To v něm zrůstá v strašnou jistotu;

Co mu dříve život osladilo,

Před tím nyní prchá v samotu.

Před hradem kdys jun i ona stáli,

Zírajíce dolů v květnou pláň,

Na pokrají strašnokolmé skály,

Před níž hluboká se šíří stráň.

V dáli slunce krásně zapadalo,

Pozlacujíc hory modravé;

Ve vzduchu se hravě kolébalo

Letních mušek hejno míhavé.

Hugo tu za nima s mračnou tváří,

Divě se mu zraky koulely,

Anoť tito za večerní září

S srdcem roztouženým hleděli.

„O žeť sám a s myslí spokojenou

Mám být svědkem zrády jizlivé!“

Zuří on, – a zlostí nezkrocenou

Svrhne choť svou s výše strašlivé.

„Ha, tak udatně, ty statný reku! –

Zkřikne mládec – vraždíš ženštiny?“

Aj tu vrah v svém nezkroceném vzteku

Jej též vleče na kraj skaliny.

Zoufalství jme oba; rozkaceni

Silou obrovskou se popadnou,

A hle, v zdivočilém zápasení

Oba sletí v propast bezednou.

Mnoho století již uplynulo,

Valný hrad zřítil se v sutiny; –

Co se stalo zde, to nezhynulo,

To ti zdejší poví dívčiny. –

Často z propasti co teskné lkání

V některé stená to hodině,

A když slunce zajde, po klekání,

Vichr strašný hvízdá v skalině.