ANDĚLSKÁ LEGENDA VÁNOČNÍ.

Štědrý den se noří

z upomínek mých;

hvězdy nebem hoří,

stromek v světel moři,

venku led a sníh.

Rolničky, slyš, saní

proletěly háj...

Svatá noc se sklání,

stojí v sněžné pláni,

stíní celý kraj.

S křídel se jí točí

sněžných vločků ples,

duše víc v nich zočí,

kdybys k nebi oči

v nevinnosti vznes’!

Hlaviček tam plavých

moh’ bys vidět dav,

děckých, usmívavých,

hravých, kučeravých,

jako světla splav.

V mraku sněžném letí

s výšin rajských v svět,

k plesu živých dětí

v lásce přihlížeti,

smáti se a pět!

Zemřelých to malé,

drahé dušky jsou;

duchů ve chorále

pějí k boží chvále

hymnu jásavou.

Za rok ale jednou

o vánoční čas

v zástupech se zvednou,

vyhledat zem bědnou,

slyšet lidský hlas.

Slyšet zvonky v sněhu,

světla v oknech zřít,

vidět lásku, něhu,

v šťastných krbů žehu

s dětmi děcka být!

Proto když se práší

o vánocích sníh,

hleď výš – k zemi naší

duchů sbor se snáší, –

snad tvé dítě v nich!

Chytneš úsměv jeden

z toho jiskření,

dlouhý žití leden

upomínkou v eden

se ti promění.

Jak se vločky sváří,

v rychlém víru tam!

Stromek v světel záři...

dítě – radost v tváři,

budeš děcko sám!