Andělské intermezzo.

Svit Luny nebem táh’, báň jiskřila se světly –

dva zjevy nadzemské se ve svém letu střetly.

Ten prvý k jihu spěl, ten druhý ku severu,

ten první zlatý měl a druhý tmavý vlas,

zrak toho prvního lkal tichým pláčem v šeru

a v oku druhého se pablesk síly třás’.

V snu kráčel Luny terč a velké hvězdy plály –

dva čistí andělé tak proti sobě stáli.

„Kam spěješ?“ tmavý děl a v bázni čelo sklonil.

„„V noc...““ děl, jenž zlatý vlas a v oku smutek měl.

A měsíc zaslechl, jak pláč mu v hrdle zvonil,

a v mráček ukryl se, jak soucitem se chvěl.

„Proč pláčeš, bratře můj? Tak krásný jsi a milý...!“

„„Mé touhy a mé sny se s žitím znesvářily.““

„Ó, rci mi, vypravuj... Tvůj smutek úctou jímá – –“

„„Tvůj zjev zas důvěrou – –““ A jeho krásný vlas

jak zlatý ohon hvězd se vznášel mezi nima,

že měsíc v údivu zas v modrou klenbu vploval,

když první z andělů svůj smutek vypravoval:

„„Mou matkou Příroda, mým otcem její Hlas –

na přání těchto dvou mne jarní vánek zplodil.

Mou dětskou kolébkou byl úval lesních strání

a do ní Sudičky mně čisté lásky podíl

co dárek vložily; já poesie zbraní

vždy měl jsem bojovat, kdy s životem se utkám.

Jak sen táh’ život můj. Já čelil jeho půtkám

a snil jsem v kolébce, jíž houpal bouře děs,

mne ze sna nezbudil, ať lkal či smál se les

a ať má kolébka se zmítala či stála.

Tak život táh’ mi v snu a ústka se jen smála.

Tu kdysi vzletl jsem a prostorem se nes’.

To bylo půlnocí. Vlas můj se třpytil zlatem

jak v slunci pšenky klas na poli nepožatém,

že lidstvo volalo: To kometa tam letí!

A zevšad žasnul hlas ať mužů, žen či dětí:

„Hle, kometa to letí!“ Tu náhle neslyšán

kýs anděl neznámý v mou peruť vložil křídlo.

Ó, jak jsem užasnul! Háv jeho zlatem tkán

se vlnil prostorem a v oku lásky zřídlo

se chvělo studánkou. Jak mluvil tenkrát sladce!

Mně bylo v chvíli té jak děcku ve pohádce,

kdy v oku děs mu plá, však v duši touha roste.

A plamen touhy té již ve mně nepohas’.

Pak často přiletal – Já vždycky v říze prosté

s jedinkou ozdobou, jíž byl můj zlatý vlas,

jsem bloudil vesmírem. On skvěl se ve hedbávu

a mlčky pohlížel jen v moji zlatou hlavu,

až kdysi šeptem děl: „Slyš, dítě mojí touhy!

To zlato vlasů tvých jen s kmentem mojí řízy

můž ve souhlasu být – u tebe vděk ten mizí –

o, dej mi ten svůj vlas...“ A jeho pohled dlouhý

mi utkvěl na plecích, kde těžký vlas se proudil

jak zlata vodopád. Já tvář jsem v řízu skryl,

však cítil jeho hled, jímž vlas můj na mně loudil,

a potom tichounce jsem k němu promluvil:

„Slyš, bratře, slova má a odpusť mojí řeči.

Tvé přání velkým jest – je nevěnčil by zdar –

Nad tuto chloubu svou já nemám v světě větší,

nebť vlas ten Bůh mi dal – toť jeho Lásky dar –

Jím stírám slzy své, když rve mne zloba něčí

a když v mé útrobě se zachví rány žár,

tu dar ten lékem mi, jenž bolesť povyléčí – –

Tys dobrý, bratře můj -– vím, ty mně uvěříš – – –?“

Tak měkce mluvil jsem a s prosbou v bledé skráni –

však druh můj mizel již a slétal níž a níž

a na mé povzdechy se neohlednul již,

až zapad’ v černou noc, kam neznám cesty ani...““

Tu anděl umlknul. A oba v zadumání

na měsíc hleděli, jak v obláčky se sklání.

„A teď ty hledáš jej, jsa zladěn v lásky sloku?“

děl tmavý z andělů a soucit hrál mu v oku.

„„Teď bloudím vesmírem, můj cíl je větry zmítán –““

„Můj obdiv za to měj – tys velký, ty jsi Titán!

Vím, schránka duše tvé je láskou přeplněna

a citem Důvěry. Oč, sázím se – tys Žena!?

Jen Ženě dáno pět, když hučí bouře žití

a kolem hlavy když vře moře vlnobití –

Muž – ten by podlehnul – – O, doznej – že jsi Žena?!“

„„Jsem – –““ „Nuže, odpusť mi, když k prosbě sepnu dlaň:

Bůh v svět mne posílá, bych símě lásky naň

ze svého srdce sil – že dosud málo jí tam –

však teď jsem užasnul, jak srdce to je chudé –

A proto – dovolíš...? – svou družku v tobě vítám –

O, rci, že chtěla bys – tak dobře nám tam bude –

Vždyť vím, žes’ Krásy číš a že jsi Lásky studna...“

„„Ne, odpusť, nemohu – – má dráha bude bludná,

já budu hledat Jej – a svého žití u dna,

Ho jménem zavolám – Mu usnu ve objetí...““

Pak tiše vzlétla výš a muži, ženy, děti

zas žasli myslíce, že kometa to letí.

Jen anděl volal k ní, jak plula ozářena:

„Teď vidím, že jsi Žena!“