ANDĚLU STRÁŽCI.

Má fantasie vděků všech se chytá

a v zářnou podobu je spřádá směle,

by v líbezném Tě zobrazila těle

i kouzla zjevila, jež v Tobě skryta.

Když duše ruchu všedního již syta

a já se k Bohu tulím v tiché cele,

Tvé zraky vidím, jitřenky dvě bdělé,

i křídla z duhy krás a z vůní slitá.

V Tvé hrudi bělisté jak stříbro luny

tkví jakýs prosvítavý kotouč slunný

a v něm cos chvěje se jak jemné struny.

Ó chápu kouzelné Tvých ňader taje!

V nich místo srdce zlatá lyra plaje

a ruka Boží tiše na ni hraje.