ANDERSEN.

Zda víš, jak za dnů truchlivých,

kdy jednotvárný deště smích

se venku mísil s vichru jekem,

blíž krbu večer v křesle měkkém

jsme čítali kdys Andersena?

A pohádka v tom tichu čtena

nás kolébala jemným sněním,

víc nežli krb svým sladkým pěním;

už dávno děti klidně spaly,

my však jsme dále poslouchali.

Teď, když náš kruh a naše jména

dech žití dávno rozprášil,

já jediný mu věrným zbyl

a často za večerní chvíle,

když krb nám zpívá, u své milé

čtu s nadšením a myslí vděčnou

pohádku dlouhou, nekonečnou,

leč krásnější, než z Andersena.