ANDROMACHA.

V snech vídám tebe, Andromacho,

nešťastná ženo Hektorova,

jak stoupáš ulicemi Arga

obtížné vědro vody vlekouc

a oči zbledlé pláčem kdysi

v svém němém hoři klopíš k zemi,

nešťastná, bědná otrokyně!

A ženy Řeků po ulicích

se zastavují, jiné před dům

si vyběhnou a spokojeně

si ukazují na tě prstem

a povážlivě třesou hlavou:

– Hle, pyšná žena Hektorova!

Nu, zvrt ji Osud! Ví, jak chutná

teď cizí chléb a cizí služba!

Oh, večer bývá jiný rána! –

V snech vídám tě, má ženo zlatá,

nešťastná ženo vojínova,

jak poneseš svůj úděl vdoví,

až zavru oči... Budeš stoupat

po cizích schodech o kus chleba?

O práci půjdeš prosit k lidem,

by nezhynuly naše děti?

K těm půjdeš, kteří blahosklonně

mi „přiznávali jakýs význam,“

ač „ovšem,“ jak to samozřejmo

„nemohli“ se mnou souhlasiti?

Ubohá ženo básníkova,

nešťastná moje Andromacho!

Z oken se budou dívat na tě,

s chodníků ulic, skulinami

zavřených dveří pyšné dámy,

počestné dcerky, vážní muži,

ty města ozdoby i vlasti,

ti všickni, kteří mají pravdu,

protože plné měšce mají,

žongléři svědomí svých vlastních

a soudci zlí svědomí cizích –

a když se příležitě sejdou

to při kávě či promenadě,

neb ve foyeru divadelním,

při pausách v koncertech a bálech,

tu budou pást se na tvé bídě

a jako skot, jenž tepe půdu,

jazyku pastvu dávající,

tě budou bít, má Andromacho!

Vše vyčtou ti a počtou ve zlé,

co miloval jsem tolik v tobě:

tvůj vtip, tvůj humor, tvoji hrdost,

ba, snad i šedivé tvé vlasy,

jež rozhorleně vinit budou,

že nejsou zlatem už, jak kdysi.

Za verše, jež jsem psal k tvé slávě,

zlou pokutou jim splatit musíš,

a zodpovědnou učiní tě

za bídu, již jsme žili spolu,

a přísně vyčítat ti budou

i chvilky slunné veselosti,

v nichž jsme se trochu vyhřát mohli!

A nejvíce co ztíží vážku,

mé jméno bude, které neseš.

Pak střely, jež jsem vyslal kdysi,

pečlivě budou shledávati

na půdě dávných mojich bojišť

a přísně budou vrhati je

na hlavu tvou a našich dětí...

A ty, má bědná Andromacho,

služebně vlečeš ten svůj osud

a mlčíš – mlčíš – k všemu mlčíš...

Jen strhané ty šedé oči

pod tíhou hoře klopíš k zemi

a naposled si tiše myslíš,

že už to všecko tak být musí...