ANDULA

Andula šla od muziky,

nadešla si nad hřbitovem,

tam spal mezi nebožtíky

její milý v hrobě novém.

Kde se vzal tu se vzal,

Andulu vám poškrábal.

Potom zmizel v jámě:

„Neříkej to na mě,

Andulo, Andulo,

neříkej to mámě!“

Andule mře duše v těle,

ale mámě přec to říká...

Sotva vlezla do postele,

uslyšela nebožtíka.

Kde se vzal tu se vzal,

z daleka se ozýval.

Znova zas a znova

slyší jeho slova:

„Andulo, Andulo,

už jdu ze hřbitova!“

Andula se strachem potí,

pod podušku hlavu dává,

očenášem úzkost krotí,

ale mrtvý nepřestává.

Kde se vzal tu se vzal,

hlas mu pořád přibýval.

Ve vsi vyjí psíci,

hlas dí žalující:

„Andulo, Andulo,

už jsem na silnici!“

Andula si zdrávas říká,

třinácti se žehná kříži,

zaříkává nebožtíka,

ale ten se pořád blíží.

Kde se vzal tu se vzal,

blíží se ahouká dál.

Houká víc a více,

houká do třetice:

„Andulo, Andulo,

už jdu do vesnice!“

Andula se domodlila,

omdlévá už pod peřinou,

košili si propotila,

všechno páchne umrčinou...

Kde se vzal tu se vzal,

nebožtík se dále bral.

Na zápraží cupy,

cupy dupy dupy:

„Andulo, Andulo,

už jsem u chalupy!“

Andula už tuší, tuší,

že k ní vleze pod peřinu,

Andula svou hříšnou duši

odevzdává Hospodinu...

Kde se vzal tu se vzal,

nebožtík už nahlas řval:

„Slyšíš, nevěrnice,

teď máš po muzice,

Andulo, Andulo,

už jdu do sednice!

Andulo, cos řekla mámě?

Na hřbitov jsem všechno slyšel,

nemám stání ve své jámě,

já si k tobě lehnout přišel!“

Kde se vzal tu se vzal –

jako by tu někdo stál!

Už je tady, hele,

rány Spasitele!

„Andulo, Andulo,

pusť mě do postele...“