ANEBO (I.)

Anebo všeho zapomenu.

Den chlácholí a konejší.

Neslyšet kvilu ani stenu

a všechno nějak klidnější.

Myšlenek nerušeni rojem

my procházíme tichý les.

Reprodukujme starý dojem:

jsme narozeni právě dnes.

Kraj, kterým kráčím, je-li známý?

Přede mnou mha a za mnou mha.

Nač zabývat se vidinami?

Žijeme. Věc to příjemná.

A klidně složím svoje ruce.

Nic nedráždí, nic neláká.

Nebije srdce moje prudce

a vrána teskně nekráká.

Lze na drn klidně složit hlavu.

Na nebi bílí beránci.

Zní uspávávě rytmus splavu.

A říká cos jak romanci

o rytíři, jenž zabil draka

a dobyl svojí princezny.

– – Ne, vrána nikde nezakráká,

klid nesmírný je, bezmezný.

Vzpomínka bledne. Němě bledne,

jak hvězdy k ránu poblednou.

Jak noci sen, na který ve dne

zapomeneme pojednou.

A den – což není? Ne dost dojmů?

Dost hluku ne? Dost otřesů?

Dost nových snů? Dost nových pojmů?

A nový svět čas od času?

Je advent. Čekej; co lze robit?

Noc; září světla Betlému.

Je nutno vždycky přizpůsobit

svět starý světu novému.

Přítomnost! Hleďme pouze na ni!

Veletok roste z praménku.

Nač sníti touhu rodných strání,

když mají jinou myšlenku?

Nač zadumán být a nač upat?

Nač reflexy ty jalové?

Je možno za hvězdami cupat.

Dar nesou už tři králové.

Kadidlo nesou. Uhni! Vari!

Je chvíle dávno čekaná.

Zapomeň na vše pro dne dary.

A Mesiáši Hosanna!