Anemona lesní.

Když voní máj a slavík lásku zpívá –

zda je to sníh, co v háji se skal kývá

a bělostně se po balvanech těsní?...

Ne, to tvůj květ je, anemonko lesní!

Ach, často chtivě stopuju tě z dáli

v odlehlých samot nehostinný kout...

Máš ráda volnost, hrdé zdobíš skály,

kam těžko bývá k tobě proniknout.

U výši, krokům téměř nedostupné,

na slunných srázech kořen tvůj se upne,

tam rok co rok jsi věrně domovem

a hlavu koupáš v nebi chrpovém...

Když voní máj a vše kol rozkoš cítí,

když srdce každého je plno kvítí,

kdo život miluje a v dumách nesní –

v ten čas ty kveteš, anemonko lesní!

V divokých stěnách, nad rosnatým mechem,

ční, větrem kolébán, tvůj sličný květ,

z poupěte v kalich rozpuká se spěchem

a snivě zírá v omlazený svět...

Zem ještě nemá lilijí ni zvonků –

ty’s pýchou její, nesouc na svém stonku

hvězdici bílých lístků plsťnatých

a zlaté srdce v důlku prostřed nich...

Když voní máj a šalvěj zdobí luka,

když po březinách žežulka zas kuká

a na růžích juž poupata se těsní –

v ten čas ty vládneš, anemonko lesní!

Nad loubím háje vztyčen převysoko

se blíže k slunci usmívá tvůj hled,

jen zlatá bedruňka, nebo paví oko

zakrouží k němu, čerpat sladký med...

Však z lidských tvorů – z těch sem nezabloudí

než poeta, jenž o tvou přízeň loudí –

ach, odpusť mu! – on loupit chce tvůj skvost

ne pro sebe, leč jiným pro radost!

Zas voní máj a blahem jásá země –

ó, proč to blaho nítí se též ve mně;

proč touha divná moje prsa těsní,

a proč tě hledám, anemonko lesní?...

Jsem očarován, když tě zrak můj vidí,

když prodlet smím v tvé kráse líbezné!

To já jsem, já, tím šťastným ze všech lidí,

jenž ví juž napřed, kde tě nalezne!

Za tvojí zdobou po skal nahém čele

do srázů vstoupám odvážně a směle,

až ruce mé se k tobě schylují – –

ty’s mou! – ó, nevíš, jak tě miluji!

Ať voní máj, ať vše kol rozkoš cítí,

ať srdce každého je plno kvítí,

kdo život miluje a v dumách nesmí:

já pro tebe jdu, anemonko lesní!

Hle, znám já dívku, spanilou a svěží –

té s každým jarem nosívám tvůj vděk...

Pel neviny jí v bílých skráních leží,

a úsměv má, jak slunce paprslek!

Však modré oči – ty jí v bájích tonou,

je dosud kvítkem, snící anemonou,

a tužeb lásky v nitru neznajíc –

dětinsky zírá příštím jarům vstříc...

Té dám tvůj květ... On symbol v sobě skrývá –

ať řekne jí, co srdce moje zpívá!

Ó, rozvij se, ó, probuď se a nesni:

chceš býti mou – má anemonko lesní?...