ANEMONE NARCISSIFLORA.

Nade srázy, nad propastmi, kde se chvěje noha,

ale duch kde křídlo rozpne, tuše blízko Boha,

anemono velká, bílá, divukrásný květe,

svítíš, záříš – nebojíš se, že tě vichr smete?

Pod tebou strž mračná, zrytá, věčný sníh kde leží,

kolem tebe přes balvany stříká pramen svěží,

ale černá, nedostupná skála chrání tebe,

a nad tebou pne se šíré, přenesmírné nebe.

Komu ty tu, čistý květe, pláš a voníš, komu?

Motýl k tobě nezabloudí v říši blesků, hromu,

z daleka tě spatří pouze chodec osamělý,

ale marně ruku vzpíná po tvé sněžné běli.

Na hřebenu horstva divém kveteš – sama sobě,

plamínek skal běloskvoucí, v jara vlahé době;

nestaráš se, najde-li tě někdo ve skal lůně,

nestaráš se, jestli komu dýchne vstříc tvá vůně.

Svět je v dáli, svět je v hloubi se slávou i hoři.

Čím je tobě? Pozdravuješ první jitra zoři,

zříš, jak měsíc v strž si svítí, jak se hvězdy rojí,

anemono, nech mou píseň – ať je sestrou tvojí!