Anemony.

Jak zázrak padlo slunce v háj –

a lesy sní zas vnadnou báj

o mládí svém a o štěstí,

jež vždycky k nám se s vesnou vrací,

kdy v kraj zas nesou domů ptáci

svých písní zlatá návěští.

Pláč zimy ze dna rokle štká –

leč zem si blaze oddýchá,

a rychle modrá podléštka

jí z prsou na svět pospíchá,

a blankyt její plápolá

kam zrak jen vzhlédne dokola:

zde usmívá se v srdci lesa,

zde skví se zase pod pněm bříz –

ó, s ní zas starý Adonis

se vrací, nám svou mladost nesa!

Dí báj, že stih’ jej bolů trest

pro lásky hřích, zač Jova pěsť

jej bleskem ve prach zdrtila!

Leč z popele pak jeho těla,

jež Venus jen prv líbat směla –

se anemona rozvila!

Ó, Ádone! Ač prokletý,

ač prach jen v lese, jejž kryl mech

– svou krásu aspoň ve květy

ty ze svých nám jsi zraků vdech!

A nyní vždy, když zlatý máj

zas vůni svou nám vrací v háj

a o lásce hruď naše snívá –

já zjev tvůj zřím, jak tajně on

ve krásných květech anemon

svůj nesmrtelný půvab skrývá!