ANEŽKA Z MONTLUÇONU.

Neprotkává v prvním jase

sličná Zora noční chmuru,

paní Agnes usmívá se

na Bertranda z Ventadouru,

jakby chtěla jemu říci:

„Hochu, s duší milující,

hlavu, srdce pěkně vzhůru!“

Ale hoch byl nezkušený,

patnácti let ve rozpuku,

jenž se třás’, když krásné ženy

políbit směl bílou ruku.

Často, ráda jako v snění

dávala ji k políbení,

vlídně tišíc jeho muku.

Čítávalo s paní páže,

někdy dosti roztržitě;

oblé nad ním plné páže

v lilijném se mihlo kmitě.

Těžko čísti cizí zkazky,

když hruď plna vlastní lásky!

Pohladila ho – byl dítě.

Častěji hoch přepadával

sličnou paní v zamyšlení,

nezdolal svých citů nával,

klekl k ruky políbení,

ale paní s dumnou skrání

jak by nezřela jej ani,

nechala jej, vzdána snění.

Polibků vždy více bylo,

až jich byla prška hustá,

tu se hochu rozjasnilo:

Což tak, políbit ji v ústa!

Vskutku, zdálo se, že spala...

Ze snů jen se pousmála...

Požitkem jen žízeň vzrůstá.

„Což však, se mnou-li jen hraje?“

děl, „žár v srdci neudusím!“

„Spala vskutku? – Jaké taje!

Ví-li o tom? – Však to zkusím!“

V parném dnu se stulil v stínu

do besídky, do jasmínu:

„Teď já opět spáti zkusím!“

Tiše přišla krůčkem laně,

nad ním tiše sklonila se

snesla obě bílé dlaně

pohrávajíc v jeho vlase,

potom jako vánku dechem

dotkla se rtů jeho spěchem,

a již chtěla prchnout zase.

Hoch ji sevřel pevnou paží,

přitáh’ blíž ten nektar rtíků.

„Neboj se, Bůh lásce stráží!“

– „Ty jsi nespal, ničemníku?

To jest podlé. – To zví hrabě!“ –

Ale bránila se chabě,

než mu v náruč padla v mžiku.

„Proč jsi rval ten závoj tenký

mezi pravdou, mezi sněním?

Vhroužen lásky do myšlenky,

nebyl syt mým políbením?“ –

Líbaje hoch praví: „Paní,

já nad tisíc snů a zdání

jednu skutečnost výš cením!“