Angelus descendit.

Veliká Noc... A chrámův okna světlá

mne lákají a opíjí mne vůně květinová.

Jsem hostem na stráni, jež jarem rozekvetla.

Vítr mi chvílemi sem nese jásající slova:

angelus descendit.

Ale mně tušení káže nevěřit tomuto jaru,

ani té slastné písni zmrtvých vstání.

Mně zmizel sen o jednom šťastném páru,

jak věřit mohu, že pro lidstva lkání

angelus descendit?

Není-li angelus vysvobození jenom dýmem

omamujícím mozek člověka a srdce, duši,

pak bude v nitru mém i v nitru jiném.

Jest marné čekati ho s nebe. Mou krví buší

angelus, tož láska.

Jen ve mně, v tobě, v odvaze síly, v každém tvoru

angelus dříme či roste, křídla k letu nutí.

Čekat ho s nebe, marnost. Ta víra nepozvedne horu,

ni kámen. Hleďte: ve mně, ve vás neustálé hnutí,

anděl velké touhy.

Však často v sebe samy opustí nás víra

a nedůvěra vzroste ku vlastnímu dílu,

a anděl odvahy v nás zmírá.

Šťasten, kdo z ohně pochyb, v křídlech novou sílu,

vyjde zas jak foenix.

Nelze, by stačila naděje v štěstí kolektivní,

ve štěstí utopických reformatorův a snílků,

dokud já, ty, onen a každý nepřítel a bližní

pro sebe sama šeptnout nemůže si v jásot ptačích trylků,

angelus je ve mně!