Angelus Silesius.

Jsou květy, které rostou pouze v stínu

a z vlhkosti svůj celý život pijí,

pak v sebe vnoří se a tiše žijí

se sklánějíce v tmu a prohlubinu.

Však v květů jejich monotonním klínu

se vždycky rosa stkví, jež nepomíjí,

jak perla by se smekla s vlasů, šíjí

nad nimi přeletěvších cherubínů.

To láska jest. Ty jak chceš v světa shonu

ji nazvi, láskou k tvoru nebo k Bohu,

jen míti ji, tvé srdce rovno zvonu.

Jí v ústraní svém prostým ptákem tikej,

na foru kaž ji, orkanem ji vzlykej,

byl’s vše, když řekneš, dám, co dáti mohu!