ANI NEVÍM...

Ani nevím, mám-li zajásat, anebo smát se, anebo plakat.

Vítr je tichý a lákavé ráno, jasné zvony

v dálkách se trhají, v lesích jak servané pavučiny.

V tolika keřích zahrady slunce hoří,

na zamžených hroznech chytají ptáci jeho zlato,

každá krůpěj rosy, každý kamínek v písku,

každý stonek a rozvité květy, hrany schodů,

okraje vyschlého basinu s povadlým listím,

každá chvěje se trávka.

Tu vůni mrazivých jiter ssál bych dlouho.

A nevím ani, mám-li zajásat anebo plakat,

když myslím na ni, kterak „dobrou noc“ napsala v prachu okna

a kterak včera večer dlouho do noci snila:

to všecko o mně

usmívajíc se nad hasnoucí lampou,

již s rozpuštěnými vlasy.

Hle, květy na jejích oknech, hledících v zahradu, pohnuly se

a celé slunce, rozbité o skleník, řítí se vpádem

do okenních rámů, kam víno své vetkalo hrozny,

a na její čelo a na její bohaté pletence vlasů,

a na její oči, jež z dálky se usmívají...

V té vůni mrazivých jiter má zraje láska.