Anička bledá.

Seděla Anička

pod keřem růží,

o dlaň si opřela

hlavičku bledou,

do trávy hleděla

bolestným okem.

Ústa Aničky

nehovořila,

a hovořilo

a naříkalo

jako ta pěnice

nad sirým hnízdem

srdéčko její

hluboko v ňadrech.

Aničko bledá!

Mne, tvé srdéčko

spálila bolest

jako mráz poupě

útlé a mladé.

O byl on krásný

kvíteček lásky,

když on zakvítal

poprvé ve mně!

O byl on krásný,

však místo rosy

život dadoucí

kapaly na něj

v bezesných nocích

z kalných tvých očí

slzy horoucí.

Komu zakvítal

kvíteček lásky:

kvítek nepoznal,

nepomiloval,

do srdce svého

nevsadil si ho...

kvítek povadna

smutně opadal,

Aničko bledá!

A přišel druhý

a hledal kvítek

by si jej vsadil

v zahrádku srdce;

a když tu viděl,

že kvítek zvadl

smutně v bolestech:

zvlhly mu oči

pro tebe bolem,

a on odešel

s pustinou v duši,

Aničko bledá!

A přišel třetí.

A ten nevidí

v srdéčko tvoje,

Aničko bledá.

A on povede

k oltáři tebe

se srdcem zvadlým,

Aničko bledá.

Káže tak život,

ty chtíti musíš

a bude zejtra

svatba žalostná,

Aničko bledá.

Takto plakalo

a naříkalo

jako pěnice

nad sirým hnízdem

srdéčko její

hluboko v ňadrech.

Já jsem ten druhý!

Aničko bledá,

tvoje hlavička

padla hluboko

do srdce mého.

Já na ni nikdy

nezapomenu,

a když smrt přijde,

rád jí dám život:

tvou však hlavičku,

památku na svět,

vezmu si s sebou

do modrých nebes,

Aničko bledá!