Anima.

Z těla svoru vyproštěna

před svým tvůrcem nahá žena,

kam jde Psyché?

Je snad vánkem na květině,

bude perlou v mořském klíně,

v hloubi tiché?

Nad ní hvězdy tiše plovou

drahou nebes démantovou,

pod ní naše bouří vřavy

sobství, závisti a slávy

v směsi liché.

Je v té chvíli motýl bílý,

či je paprsk, jenž se chýlí

v modro nebe?

Zaplá ve krůpěji jasné,

či snad v blýskavici zhasne

ztrávíc sebe?

Nebo jasem opásána

Peri, duchy kolébána,

co my pláčem, z rána vstane

v říze duhou malované

jako Hebe?

Na boží se octne dlani,

která světy drží, chrání,

lehká mšice?

Bude slzou, jež se třese

pod obrvím v sladkém plese

večernice?

Bude mluvit k Bohu svému,

bude rozuměti všemu,

co jí tajem bylo v žití,

bude úkoj, rozkoš píti

víc a více?

Či v nic splyne, s tělem zhyne

a tam s cílem svým se mine

jak dech pouhý?

Dál jen z těla vstane celá

prvků řada, žitím vřelá

v přerod dlouhý?

Od kamene, hluché hmoty,

v růže květ a v ptačí noty,

v jádro bludné hvězdy kdesi,

v echa, která táhnou lesy

do snů touhy?

Což my víme, kdo tu sníme,

v myšlének svých tísni dlíme

u mrtvoly,

vážka hbitá ona lítá,

před tváří se Věčna kmitá,

změří póly,

či snad rázem s těla skonem

puklým je a mrtvým zvonem,

pouhý sen, dým, představ hříčka,

pampelišky lucernička

v pustém poli?

Duše! Duše! – v hořkém pláči

za tebou zřím v noc, kam stáčí

tvá se dráha.

Nevím nic – jen sním a tuším,

stavím cos a zas to ruším,

marná snaha!

Jen to s tebou, duše, cítím,

s tebou v noc a mhu se řítím,

nad propastmi ať se chvěješ,

nebo tvůrci chvály pěješ,

kam jen spěješ,

Psyché nahá!