Anna. (I.)

Dřevěná chata na kraji lesa,

došková střecha skorem s ní klesá,

nizoučkým oknem záře jen rudá,

na skle jež plane, do síňky vniká.

V takovém domku bída jen zvyká.

Světnička malá, sborcená, chudá. –

Samotna sedíc, chvějíc se chladem

sestřičku malou na klíně chová,

v dál zří, kde soumrak stíny své snová.

Venku tak smutno, v srdci jak mladém,

v němž bol si zased’ na chmurném trůně.

Po čem ta dívka mladistvá stůně?

Šla se dnes modlit na matčin hrob. –

Samotný, křivý, beze všech zdob,

křížek tam malý u hrobu stál.

Mrazivý vítr po rovech vál

svívaje s věnců uvadlé kvítí,

které s ním s truchlým kvílením spělo.

Proč se tak náhle zachvělo tělo,

zbledla líc, dech se zatajil? Cítí,

cítí, že náhle v lehounkém hnutí

pod srdcem cosi zvalo se k žití...

Proto to ňader bouřlivé dmutí,

proto chlad nitro, srdce žal svírá,

proto zrak smutným pohledem zírá

do kraje, v kterém zimní den zmírá.

Na klíně nyní sestřička malá,

sestřička milá plakat se jala.

Dívka ji líbá, konejší, zpívá,

se slzou v očích na ni se dívá:

„Spi, sestřičko, spi,

zavři očka svy,

dítě nevinné...

S tebou Pánbůh půjde spat

se mnou více ne...

Usni, usni jen,

andělé tě budou kolébat,

mne – jen těžký sen.“