Anna. (II.)

Minul zas měsíc, – zima již tady.

Pokryty hory sněhovou tíží.

A bolest’ vzrůstá, doba se blíží,

a dívka neví v žalu si rady.

Otec již spal i děti již spaly.

Nemůže usnout, hlava ji pálí,

okénkem vidí hvězdy se chvět,

je tam těch světlých hvězdiček pět.

Ztrnulým zrakem k hvězdám těm patří, –

otcova je tam, sester a bratří.

Bývalo šest jich. Vedle těch pěti

vídala svoji v zlatě se stkvěti.

A teď – jí zhasla! Což nikdy více

nemá jí vzejít – nemá jí vzpláti?...

Myšlénka divá duši jí chvátí,

horečným palem rumění líce:

Bolest’ i hanba, výčitky z hříchu,

všecko by zmlklo – v hrobovém tichu.

Vzpomíná otce. Vidí, když zrak

upírá na ni bolestně tak,

jak v něm plá bol nad dceřinou mukou.

A tento pohled vždycky jak hrot

výčitkou dceři v srdce se vbod’.

„K stáří,“ jak děl by, „svévolnou rukou

setřelas všecku naděj’ a štěstí,

jež mohlo v srdci otcově kvésti!...

K choroby, běd a starosti stínu

přidalas kmetu hřích svůj a vinu,

skloněná šíje tolika bědou

stíží se ještě hanbou tvou bledou,

stíží se troskou posledních nadějí...“

Duše se plní výčitek závějí. – –

Srdce jak když se rozskočit musí,

bouří jí v hrudi, svírá se žalem.

Moře to útrap v poháru malém!

Těžko to snášet. Vše ji zde dusí,

vřelá krev šlehá palčivě hlavou.

Nelze to snésti. Prchá v noc tmavou.

Celý svět útrap vleče si s sebou.

Bez dechu běží, nohy ji zebou,

do stromů vráží, v sněhu se boří,

mráz k ňadrům vniká, pod nimiž hoří.

Leč dívka dále krajinou tmavou

letí, by prchla myšlének muce;

přes chvíli k prsům tiskne své ruce,

stlumit se snaží bolest’ v nich dravou.

Lesy ty černé, do jejichž stínu

s šíleným chvatem cestu si klestí,

viděly její lásku a vinu

vzejít a zhasnout – hvězdičku štěstí.

Ta její hvězda! Shledá ji zase?...

Vzpomněla, stane. – Děvčeti zdá se,

že ji zde najde v bývalé kráse.

Strhané mraky po nebi plují

jak hlavou dívky šílenství stín,

hledá svou hvězdu v skalách i sluji,

v údolí vniká, v pralesa klín.

Kolem noc tmavá. – Ten její chlad,

ten její stín v hruď Anninu pad’,

temno v ní, mrazno. – Jediná touha

kmitá v ní jen: Ta hvězdička zlatá...

Cesta k ní však tak dlouhá je, dlouhá! –

A dívka dále do lesů chvátá.

Kvapí kol štíhlých, vysokých jedlí,

které si kolem jezírka sedly.

Zde náhle Anna stanula v běhu:

Zde, zde to bylo, zde u těch břehů!...

Jak obraz lesa v jezírko padá,

tak v duši padla láska zde mladá!

Dere se houštím k hladiny kraji,

pohlédne do vln, dech se v ní stají.

Ne, to klam není, to se jí nezdá –

v tůni co kmitá – její je hvězda!...

Vrhá se na zem, k hvězdě zří zlaté,

srdce jí buší, mysl se mate,

po hvězdě sahá do vody mrazné,

vždy však zas ruce – vytáhne prázdné.

Žaluje, volá v návalu citu:

„Vyplyň mé štěstí ze svého skrytu,

s večera osvěť komůrku mou,

miláčka ke mně přiveď zas tmou!...

Nechceš-li ke mně, půjdu já k tobě,

budeš mi zářit alespoň – v hrobě,

u tebe skončí žal můj a muka – –“

Počla se klonit k hlubině níž,

hladiny čelem dotkla se již,

leč v tom ji jala za rámě ruka.

Zděšeně dívka pohlédla zpět,

ptáče jak v síti počla se chvět

ve strachu patříc tváří v tvář – otci.

Setkání divné v mrazivé noci! – –

Stařec děl tiše, hlas se mu třás’:

„Anno, pojď domů, tady je mráz,

k srdci jenž sahá, duši jenž studí,

přiviň se, ohřej na mojí hrudi!“

Dívčina vstanouc ruce své spjala,

k otci se tulíc hlasitě štkala.

V zimním svém kouzlu krajina stála.

Rozprch’ se mraků hrozivý sbor,

se hvězd, jež zlatem blýskaly s hůry,

tisíce světlých paprsků napadlo

na vršky jedlí, na témě hor,

v jezero tmavé, krás všech těch zrcadlo.

Z duše též dívky zmizely chmury.

Zvednuvši šátek, jenž jí pad’ k zemi

nazpět šla s otcem. Oba dva němi. – –

Lehounký větřík tiše lkal v klestí,

jak když lká člověk pro svoje štěstí.

Bělounký měsíc na pněch plál stromů.

Pozdě již bylo, když přišli domů.

V chumáčku kolem bílého stolu

seděly děti tichounce spolu.

Sestřička malá

podřimovala

hlavu si kladouc na bratrův klín.

Okenních rámců klikatý stín

v plnou pad’ tvář a na plavý vlas.

Annu, když otec přivedl zas,

vstříc jak mu všechny spěly ve chvatu.

To bylo plesu, to bylo ptaní,

v jásotu chytnouc sestry se šatu

drobná ta havěť běhala za ní.

„Ó, jak jsme rádi, že jsi zas s námi!“

„„Bože, jak jsme se bály zde samy!““

„Anno, jaks hodná, žes přišla zase!“

Hladí jí tváře, hladí jí líc...

A otec šeptá s výčitkou v hlase:

„K těm zde ses vrátit nechtěla víc?!“...