Anna. (III.)

Přes týden již je churavá, bledá.

Neklid a stud a bázeň jí nedá

na žádném místě v poklidu prodlít.

Hrdlo se svírá, hlava se točí,

přes chvíli slzy vyhrknou z očí,

sotva se může pozorně modlit.

Marně ji děti hladí a těší,

a když se otec někdy jí zeptá:

„Co je ti, Anno?“ Ret její šeptá:

„„Běda kdo svádí, běda kdo hřeší!““

O novém roce, veliký svátek,

do města s otcem na mši šla svatou;

jako sníh v ruce bělounký šátek,

modlicí knížku s ořízkou zlatou.

Oči však kalné, ve tváři uvadlá,

znavená, slabá, tak že div nepadla.

Na cestě k městu lidí byl řad

z vůkolních osad v svátečním šatu.

Anna je s otcem minula v chvatu,

mněla, že lid ten zůstává stát,

že na ni hledí, směje se tomu,

přes chvíli že se zachytí stromů. –

Dívky, jež k přástvám chodily s Annou,

jdouce kol, zrak že odvrací stranou,

že kdo ji neznal, na ni se zeptal,

z hochů že jeden druhému šeptal:

„Byla kdys cnostnou, dávno však tomu...“

A dívka div se nezalkla studem.

„Tatínku,“ řekla, „vraťme se domů,

doma se modlit vroucněji budem.“

Doma pak k svému chudému loži

pod obraz svaté rodičky boží

vrhla se na zem. – V zoufalém pláči

slzami bílé podušky smáčí.

Z dlaní vždy hlavu pozvedne časem,

lítostí, bolem dušeným hlasem

z duše se vzdech jí hluboký vine:

„Slituj se, Bože, dítě mé hyne!“

Pak se zas vrací k bolesti svojí. –

Tolik již lkala, tolik již trpěla;...

naděj’ než v srdci vyhyne docela,

tisíce slz a vzdechů to stojí.

Anna tu tíž již nemůže zmoci,

podléhá chorá nezměrné muce.

K obrazu němě zvednuvši ruce

omdlelá klesla v náručí otci. – – –

Bezvládnou stařec na lůžko zved’,

kleknul pak k loži, v pláči a bled,

hladil jí tváře, vlasy a skráň

bolestně až se usmála naň:

„To sen byl jenom.“ Šeptala snivě,

„leč vše se zdálo duši tak živě.

Byl to sen krásný! Miláček psal:

‚Budeme šťastni, přijď za mnou v dál!‘ –

A já – hned v touze k němu jsem spěla

a již jsem byla blízka mu zcela,

v tom – jste mne zbudil. Zavru zas oči,

snad ten sen zas mi do duše vkročí.“ – –