Anna. (IV.)

K smrti až bleda na bílém loži

dřímala Anna, vedle ní – dítě.

Ku zemi s nebe hleděla skrytě

s anděly dvěma Rodička boží.

Útěcho matek! Dítě to chudé

ruka má všade chrániti bude,

nad jeho hlavou rozepnu křídla,

pohádek rajských zlacená sídla.

Polibkem ledným bytostem bědným

bolestí uzavru svět,

dřív než se žití pod hříchem sřítí,

pod tíží nouze a běd.

Před hříchem, strastmi, před vášní zapláním

všade to dítě růžové uchráním.

Pod střechu nízké chudičké chatky

přivedu štěstí s tatíčkem zpátky.

Marně by čekaly, patřily do dáli –

tatíček nepřijde zpět;

v chladném mém objetí, pod ráje klenutí

duch jeho dávno již vzlet’.

Pronikni mhu a zalétni k chatce!

zulíbej čelo děcku i matce,

lehounce však, bys nevzrušil ani

klidné jich spaní!

S dušemi obou v náručí tiše

vylétni výše

k miláčku do ráje!

Otec, jenž z rána v komůrku vnikl

k dceři se sklonil, klesl a zkřikl:

„Bože můj, mrtva je!“