Anna Potocká.

Květ jabloně se zvolna v trávu chvěl

a na nejvyšším suku zpíval pták,

a skrze suky slunce západní

se proudilo jak zlatou záplavou. –

Vzduch vlahý byl a příjemný a tich,

jen lehkým vánkem mluvě do duše,

jak zalehá do husté trávy luk.

Ve stínu květem bílé jabloně

seděla v trávě Anna Potocká

a vyšívala svatební svůj šat.

Na jejích lících rozhostěn byl klid

jak v líci těch, v jichž duši jaro jest;

tak snivý, blahý, vážný zároveň

jak jaro samo; – též tak plný tuch.

A v takové jak duše náladě

nám všechno bližší, každý boží tvor

i květ i tráva, řečí mluvíc k nám

svou vlastní, však v té chvíli naší též

že cítíme, jak s nimi jedno jsme:

tak bylo jí, jako by celý svět

v tu chvíli žil a dýchal v jedno s ní.

I jak teď oči zvedla od práce

a rozhledla se travou u nohou

a spatřila tu bujnou květů směs,

žluťák a zvonky, sléz a jitrocí

a pomněnky, a spatřila již teď

tak mnohý, záhy podlomený stvol

a na všem zvadlý jabloňový květ,

tak rozsypaný jako první sníh:

tu bylo na mžik jí, jak v šerou hloub

by žití nahledla; – však na mžik jen.

Pak přes líce jí úsměv přeletěl

a utrhnuvši sama jeden květ,

jak jeho tvar a zvláštní podoba

na šaty jala se ho vyšívat;

a děla tak: „Zde bude se mnou žít,

co se mnou květlo v jaru lásky mé,

i bude se mnou žíti v zpomínce,

až napadne ten stáří mrazný sníh.“

Na jabloni teď zvučně zapěl pták

a strhal pásmo matných myšlenek

a naslouchala; – potom poznovu

se v práci vnořila – a myšlenky

jak dříve zalétaly v budoucnost,

tak nyní vracely se v přešlý čas

a na šatu jak vyvstával ten květ,

tak před ní ležel obraz života.

I viděla se bědnou sirotou,

svou matku, otce dávno pohřbeny,

a ona jak tu zbyla jako pták,

jenž hnízdo má, však více ničeho.

I cítila těch cizích rukou chlad

a hledů nepřízeň a prázdno slov

těch, kdož jí otcem, matkou měli být,

však děcku již jí byli cizotou. –

I viděla, jak z děcka dospěla

a jak byl spuštěn rodinný ten dvůr,

v němž cizí ruka vládla tolik let,

a jak ten cizí, chladný, krevný rod

se v záští loučil s dvorem Potockých.

Však teď se rázem všechno zjinačí –

a jak tak všechno v mysli zvracela,

tu po chvíli se zrak jí zakalil

pol štěstím, pol tou bolnou vzpomínkou,

však štěstím víc; – a jako chvěje list

se dechem větru, aniž sám ví jak,

tak na rtech se jí píseň zachvěla:

„Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,

kdyby mne matička viděla teď,

což by v tu chvíli

ty staré oči se štěstím zarosily.

V hodinu večerní, v hodinu ranní

vzpomínám na tebe, vzpomínám na ni –

na tě, můj milý,

jak by tě ty staré ruce pohladily.

Matčina slza, nevěsty smích,

což smutna je svatba bez jednoho z nich,

leč, tys můj v mále

a my se milujem neskonale!

Než routa odkvěte, než skvitne vřes,

dávno už ruce spojil nám kněz –

„Na dlouhé štěstí!

žežulko! – až budem z chrámu se vésti.“

Leť mi jen, kvítečku, od ruky leť,

zdali nám po letech bude jak teď, –

vždycky jak nyní,

až přijdu podívat v starou se skříni? –“

Na jabloni teď náhle zmlknul pták

a na ovrubu šatu padnul stín –

a ona, ruce sepnouc do klína,

se zadívala v modrou, dálnou dál,

kde přes les táhlo hejno hrdliček

a kroužilo jak oblak sněživý.

A ona jako ten, jenž ve snu zří

milenou podobu, se usmála

a zase jako ten, jenž zbudiv se,

pojednou spatří státi u lože,

co ve snu ještě vřelej miloval,

než může v žití být, – pozvedla zrak

tak plný štěstí, blaha, neviny, –

neb ten, jejž právě viděla v svém snu,

tu stál, jak žil – A ona povstala

a upřela mu v oči dívčí zrak

a děla: „Štěpáne, tys hodným byl,

že’s přišel ke mně právě v tento mžik“ –

a děla: „Jak byl krásný ten můj sen!“ –

A on jen řek: – (to nebyl jako on,

a oči těkaly mu sem a tam

a nemohly se dívat v důvěře

v ten její dívčí, otevřený zrak –

však hanbou ne, neb on tu stál, jak žil

a co měl v tváři, měl v svém srdci též –

leč stál tu, jako nepevnosti pln

je ten, kdo v srdci slova cítí trn,

jež vzpírá se tak drsně vejít v ret,

neb ví, že jistě zraní do krve

a nechce tak; – však přec to musí být) –

a řek: „Má Anno, musím jíti v dál,

jít daleko a musím jíti hned,

neb žehne mne jak uhlí řežavé

ta půda zde a nelze podívat

se nikomu mi z lidí do očí,

ač vím, že mohu vrátit jejich hled

a z duše čisté, Anno! – leč, jdu v dál

a vrátím se, já k tobě vrátím se

a k nim se vrátím, Anno, abych pak

jim teprv vrátil jejich drsný hled

a tobě pohled tvůj“ – a jeho hlas

se zdusil v slzách – Ona stála jen,

vše poslouchajíc jako prázdný zvuk,

jak nasloucháme větru šumění,

jenž víc a méně hučí stromovím,

tu svane list, a tu ulomí sněť,

a teď, kdy náhle zahučel, – jen v ráz,

v tu chvíli zlomil nejdražší nám štěp.

I hleděla naň, neptala se proč

a nic se neptala, jen hleděla

do čiré dáli, kde ty hrdličky

nad modrým lesem bílé kroužily,

a hleděla, jak hledí do čira

zrak, v němž se taví duše – A ten zrak

teď náhle v oči jeho vhroužila

tak upřímně, jak může dítě jen

a přec tak pevně, jako může ten,

kdo nelhal nikdy – a co miloval,

jen miloval, že nenacházel lež!

„Je Štěpáne jen týden před svatbou,

však, jestli roky bude týden ten,

vím, že se vrátíš – a já budu šít,

a zde ten šat, až u oltáře kdys

se dotkne stupňů, – jestli vzpomenu,

pak odpuštěn ten velký bude žal,

jejž přines mi ten den a mnohých víc –“

A Štěpán šel – a ona upřela

oči v tu dálnou tmavící se hloub,

kde zapadlo to hejno hrdliček.

Rok minul – léto, jeseň, zimní čas

a s větrem vlahým navrátilo znov

se jaro zpět – a bylo překrásné,

jak jaro bývá vždy; – nějaký květ

má pro každého; a každého dlaň

tak po něm sahá, přitiskne jej v ret. –

A na jabloni zase zpíval pták

a ona v den, jak v onen před rokem,

tam vyšívala svatební svůj šat –

a mnohý květ, jenž nebyl před rokem,

tam našel místa; – rosná krůpěj též.

A za rokem zas jiný minul rok

a jiný zas, – a on se nevracel

a nedal zprávy; – z lidských řečí jen

to znělo, jen jak potok povídá,

přes každý jinak hrče oblázek,

a stichne v ráz – : Že našel štěstí své

ten chudý Štěpán kdesi za mořem;

a z tůně jak se potok nevrací,

že nevrátí se domů také on.

Však ona čekala a věřila

a věděla, že kdyby moře hloub

jej pohltila, on se vrátí zas,

neb slíbil tak; – a šaty svatební

jen šila dál a dál tak míjel čas.

A míjel jako proudy jarních vod,

jež rozrývají květné lučiny

a berou květ a rýha zůstává –

A mezi zvonky, sléz a jitrocí

a fialy a růže šípkové

vyšila Anna kvítek zeměžluč

a rosy na něm jako v podvečer.

A v modrotmavou, hloubící se dál,

kde tměl se les a tměla obloha,

svůj upírala tmavý, šerý zrak

tak mrakavý, jak na lukách je tůň,

když kráčí noc a není žádných hvězd –

A nebe bylo jako jedna tkaň

tam za lesem a les se odrážel

od ní jak němý, nepohnutý stín.

A jak tu hleděla tak do dáli

a cítila těch dlouhých roků chod

a nepohnutou, šerou přítomnost,

tu bylo jí, jak večerní by chlad

byl náhle v hloub jí duše zamrazil –

a na bílém jak šatu svatebním

ležela v klínu horká v dlani dlaň,

tu vyhrkly jí slzy do očí

a skrápaly na kmentový ten šat.

A jak tak němé byly její rty,

tmavou jí myslí táhla píseň ta:

„Když tak je vůle tvá, nech tedy milování,

jen ještě jednou dej mi drahou ruku svou,

ať ucítí ten pal na horoucí mé skráni,

a slza padne-li na drahou ruku tvou,

vždyť to na neshledání!

A Bůh tě opatruj, kam kroky tvé se sklání,

kdekoliv postojíš u Jeho podnoží, –

mých stesků zapomeň, slyš jen mé požehnání,

má hlava jednou též se k míru uloží

a potom na shledání!“ –

I bylo jí, jako kdy loučí se

se stromem květ, – tak volno bylo jí;

a přec se loučí jen ten svadlý květ,

anebo ten, jejž v předčas urve bouř.

I šla a zavřela ten bílý šat

do truhly, již zdědila po matce,

by neotevřela jí nikdy víc. –

A jak to víko truhly zavřela,

tu zdálo se jí, že je zavírá

nad celým životem – a od těch chvil

byl v jejích prsou nepohnutý klid.

A on se vrátil; – tak šel lidský hlas,

leč jí ten hlas byl jako větru šum,

jenž od strniště táhne jabloní,

když byl už podzim všechny listy svál

a haluz byla suchá, bezkvětá

a dlouho v klínu země dřímal květ

a dřímal pokojně – svůj dočkav čas.

A takto šly ty lidské pověsti:

„Ten chudý Štěpán, boháč vrátil se,

však nešťasten a s ním se vrátilo

malounké děvče, – bůh ví kde je vzal.“

A Štěpán boháč statek zakoupil

hned vedle Potockých a tak tu žil,

všem znám a všechny znaje jako dřív;

jen té, jež dřív mu byla blízká tak,

– a srdci bližším nic nemůže být –

a teď tak vzdálena, neb moře víc

je dělila ta hradba kamenná,

jen jí nepohled nikdy tváří v tvář.

A za ten rok, co tak tu Štěpán byl,

si pravili: „O deset sestár let.“

A podzim byl a Anna Potocká

spřádala len a přadla tenkou nit

a pravila ku staré Markétě,

jež stará byla Potockých jak děd

a u krbu si ruce shřívala –

a děla k ní: „– Ten bude dobře spát,

kdo jednou v to se plátno uloží,

tak měkké je, a vlhce spředené –“

A stará služka ruce sepjala

a děla: „Nehřeš, dítě, jiní jsou,

jimž pán Bůh ještě větší seslal žal –“

A v tom se dveře otevřely v síň

a bled – a přece byl to krásný muž,

ač zlomen tak ty dveře otvíral, –

v síň vstoupil Štěpán: – „Já se navrátil

a ostatní suď mezi námi Bůh! –“

A ona hleděla, jak hledíme

na toho, jenž nám v srdce ublížil

a přec nemůžem ublížit mu my,

a hleděla naň, jak by vešel ten,

jejž dlouho čekala a věděla,

že chvíle přijde, sem kdy vstoupí k ní,

a hleděla naň, jako hledí zrak,

když duše pokojna je v hlubinách.

A podala mu židli u krbu.

A Štěpán sed a v oheň upřel zrak

a mluvil zvolna, každý váže hles,

ať v očistu mu padal, nebo soud. –

A vzpomenul na blahý večer ten,

kdy bylo zrovna týden před svatbou

a on tak šťasten, jak jen můž’ být muž,

kdy dívce může říci: Ženo má! –

a srdce plné záře slunečné

a naděje a v život důvěry,

v ten jarní večer vcházel do sadu,

kde ona šila svatební svůj šat. –

A jak tam vcházel, ruku na lati

tu jak se někde za ním ozval smích

a slovo ostré, chladné jako nůž

mu vjelo do srdce: – „Hle Štěpán tam,

ten žebrák Štěpán, ženich Potocké!

toť hezké věno! – kterým pozlatí

si peří své ten otrhaný páv –“

A v něm v to slovo sedla všechna krev

a on tu stál a nemoh ohlednout

se po nikom, neb z lidských zraků všech

se viděl šklebit tu svou chudobu

a jejích dívčích zraků zapomněl –

a hlavou hučel jizlivý ten smích

a krev se zdivočila v tento mžik

a myslel jen – a víc nemyslel nic –

jak s „V hrdlo lžeš!“ – ten lhavý úsměšek

v líc nestoudnou by moh jim hodit zpět!

A tak že hodil i to srdce své

a štěstí její a šel v dálný svět

tam za mořem, kde bídný jest jen ten,

kdo srdcem bídný – a tam pracovat

chtěl k úmoru a pak se vrátit zas

a říci jí: Jak živ je nad ní Bůh,

by odpustila mu ten velký žal

a říci jim, že chudák, žebrák víc

se nejde šatit statkem Potockých.

A tak že šel – a štěstí přálo mu

a pak byl mužem, – mužem byl! – ó muž!

A ta, jíž chotěm byl, že zemřela;

však její hrob že není spuštěný,

neb vlídná byla, jak je krotký pták,

– a tak s tím ptačím zrakem zemřela.

A on se vrátil s děckem sirotou

a po letech šerého života

a po všem zlu, co on učinil jí

a po slzách a marném doufání

a pro to její žití zmařené,

že přišel k ní, by moh ji odprosit.

A ona, byť nemohla manželkou

mu nikdy být, – byť je i oddal kněz –

by matkou byla jeho sirotě!

A Anna děla jenom: – „ Štěpáne,

v ten jarní večer pod tou jabloní,

se skončil mého žití krásný sen –

však tvému děcku, – chci mu matkou být.“

A jak mu nyní ruku podala

a on tu ruku tisknul v ruce své,

tu skrápla slza na tu jeho dlaň

– a byli rozloučeni na věky. –

A Štěpán odešel a chřad a chřad

a v příštím jaru zemřel; – do rakve

jej uložili v plátně, běleném

na sněhu v zimě: – „Měkce bude spát,

kdo jednou v to se plátno uloží.“

A z toho plátna druhý bílý kus

složila v truhlu Anna Potocká,

až ona bude, jako teď je on. –

I Anna byla matkou sirotě

a vzpomínajíc na to děctví své,

jí věrnou matkou byla dvakráte.

A dívka dospěla, jak v poli květ.

A večer byl, zas v krásný jarní den

a jabloňové suché na sněti

dvé šveholilo černých vlašťovek,

a povídaly si; – to ví Bůh sám,

co mají si ti ptáci povídat.

A pod jabloní Anna Potocká

zas vyšívala bílý k svatbě šat

a modrých zvonků došívala tam,

svatebních zvonků plnou ovrubu.

A druhý den, v tom šatě svatebním,

v tom šatě někdy Anny Potocké,

šla do kostela dcera Štěpána.

A Anna stála za ní za matku

a hleděla na stupeň oltáře;

– však dítě z všeho nevědělo nic

a v jeho tváři slunce úsměvem

se zračil celý žití klid a svit.

A ona, jak tu stála za matku,

jak stupně dotknul svatební se šat,

jen viděla ten děcka svit a klid.

A v srdci bylo Anně Potocké,

jak viděla by celý život svůj,

– a nebylo v něm čeho odpouštět.