ANNO 367.

V tom roce bouřemi byl zvlněn Řím

a toto byla příčina a průběh:

Po uprázdněném stolci biskupském

Damasus toužil, toužil Ursinus,

a že z nich každý přívržence měl

vášnivé, vřelé, k všemu odhodlané,

tož místo volby došlo k zápasům

v ulicích, chrámech. Prefekt Viventius

nemoha ztišit vzteku vášní těch

odešel z města. Boj byl krvavý.

U basiliky Siciniovy,

kam shromaždovala se k modlitbám

od let už nyní obec křesťanská,

našlo se – příklad zuřivosti boje –

dne jednoho stotřicet pobitých.

A přívržence maje zuřivější

vítězně vyšel z bojů Damasus,

po mrtvolách jak schodech stoupaje

na želaný trůn římských biskupů.

– A není divu, že se lidé tak

o povýšené místo v městě rvou:

kdo dosáh ho, je navždy zabezpečen

před nouzemi i strastmi života;

pokladů nashromáždí v hojnosti

z odkazů četných, darů zbožných žen,

lidu se jeví jenom ve voze

v nádherném rouchu, pastvě očí všech,

a hody jeho tak jsou vybrané,

že každý král mu může závidět.

– A jak by moh být žehnán lidem vším,

v ohromném městě (které skryje chyby,

by přednosti tím více vynikly),

kdyby tak po příkladě biskupů,

jak v provinciích žijí tu a tam,

střídmě si vedli v těla požitcích,

v háv nenápadný odívali se,

pokorně k zemi oči klopili,

co duše zanícená zbožností

by svítila jak ve tmě pochodeň –

tak mohli by stát celým životem

počestni jsouce čisti mužové,

jak světlý příklad všem, kdo věří v ně,

však... tady asi dějepisec vzdych

a obrátil se k jiným příhodám,

jež toho roku v šíři sběhly se...