Anno domini...

By Eliška Krásnohorská

Zřím v duchu snivou kobku klášterní,

kde jasní zbytek záře večerní

dvou mnichů čela: jedno lysé, třpytné,

a druhé mladé, bledé, dumavé;

mdle svítí obě ze tmy černavé

jak na malbě již zašlé, starožitné.

Však obraz můj má žití, ruch i hlas,

jejž jako ze sna z dálky věků slyším.

„Však víš,“ dí stařec, „že jsem noční čas

vzdal místo mdlobě těla službám vyšším

a rytěřuje proti zvůli spánku

jsem psával nejednou až do červánků,

té důvěry jsa v Boha, že mi let

ne darmo přáti ráčil nad počet,

leč milosť svou že na mé bílé vlasy

tak dlouho řinout se mu líbí asi,

bych vtipem zkušeným svou paměť sbíral

a vynesl z ní věrný obraz dob

od mého dětinství až po můj hrob;

těch let, když nad námi se rozprostíral

mrak hněvu Páně, jenž nás přikryl smutkem,

i těch, když naděje nám zrály skutkem

a štěstím zkoušel našich slabin Pán.

Dejž nebe, by můj letopis byl psán

všem čtoucím k výstraze i vzdělání!

Dnes pak jsem došel ve svém skládání

v ty konce, kde již paměť vypovídá

a daremná jen chtivosť dále zvídá;

jen prorok již by uměl psáti více!

V tmu budoucnosti mdlá mých darů svíce

však nesvítí; tož moje kronika

se léta přítomného zamyká

dne dnešního a této hodiny.

Dál povede ji, koho Pánbůh zvolí;

já jsem mu v čelo nové kapitoly

jen vepsal nadpis: Anno Domini...

Bůh žehnej ruce, která ctně a tiše

dle pravdy děje budoucí tam vpíše,

až já si zemský spánek mnohých nocí

tím věčným dosadím. Již poroučím

to dílo žití svého Bobu otci,

však než se na věky s ním rozloučím,

rád bych v něm svému následovníku

své lásky otcovské dal znamení.

Tož pomoz ty mi, bratře Jiříku,

jsa znalý malířského umění;

již, prosím, rozmysli se na symboly,

jež k letopočtu nové kapitoly

by hodily se, krásně malovány,

a v knize v čele první prázdné blány

by zdobně ohlásily místo slov:

zde stůjte děje roku tohoto.

To štětcem umělým tak vyhotov,

můj synu, živoucí ty ochoto;

tak učiň spanilým tím zobrazením

svou paměť milou mnohým pokolením!“

A mladý bratr ze starcových dlaní

vzal s velkou uctivostí hrubou knihu

a v okně šerém dychtivě zřel na ni,

pak rozevřel ji, obraceje v mihu

list za listem, kde v slabém polosvitě

mu hemzot liter proskakoval hbitě,

až zabělal se pod závojem stínu

list prázdný. – Zamyslil se mladý mnich...

Ó sudbo dějů, živá kniho knih,

co, budoucnosti, kryješ ve svém klínu?

Zda věnčiti tvůj příchod růžemi,

z nichž andělíčků hlavinky se smějí

a povzletují ptáčkové i pějí?

Neb vyznačit jej bleskem klikatým

či drakem, jenž se plíží po zemi

a číhá s děsně vypouleným okem

jen na svůj lup, by naň se vrhl skokem?

Zda baldachýnem zlatě hvězdnatým

jej vítati, neb černým praporem,

jenž nad krvavým vypjat obzorem

ční ze ssutin a polámaných zbraní?

Tak přemýšlí mnich mladý, čelo v dlani,

a zkumně zírá v temnou losu tvář.

Co vpíše budoucí as kronikář

sem k letopočtu přítomného léta?

I přemýšlím jak on, s ním patřím ve tmu

a tisíc obrazů nás míjí v letmu,

strach stíhá naději, roj vidin slétá

i k mé i k jeho hlavě nachýlené,

ó jaké, jaké nebe se to klene

nad bílým listem v dějích vlasti naší?

Zda jasné s poutí bílých beránků

či slavně stkvoucím vínkem červánků,

zda pohřížené v mrak, jenž bleskem straší?

Ó zda té zemi krásné, nad niž není

nám dražšího v tom světě klénotu,

z ran jejích zlých dá Bůh již uléčení

a s ducha-li jí sejme tesknotu?

Či trestem krutým udeře tu zemi

ty vykoření, kdo v ní ctí svou matku?

Neb konečně ji osadí jen těmi,

jichž srdci nejsvětějším je všech statků?

Zda vyvýší ji zas a požehná jí,

když tak ji snížil, vydal spuštění?

Zda zdvihne ty, kdož prsoma jí hájí

a zmate vrahy jich a vyplení?

Ó který um v těch soudů tajnosť sáhá?

Mnich bdí a bdí a přemítá i váhá,

i hledá, rozmýšlí se na symboly,

jež vhodny v čelo nové kapitoly.

Noc dlouhá když se šeří v úsvit ranní,

on ještě pátrá v stíny, hlavu v dlani,

až při paprsku prvém jasně zlatém

pak pomodliv se v zanícení svatém

již sedá k dílu. Z pochybností všech

zbyl světlý úsměv na mladistvých rtech.

Hle! na kroniky nepopsané bláně

dny příští vítá duha dvojitá,

a v luzně spanilé té slavobráně

lesk andělských sta křídel prokmitá

a růžná ústa sličných nebešťanů

z blan rozevřených prozpěvují, hudou,

a věnce růží na tu prázdnou stranu

kol spadají co hojný déšť, i věstí:

my doufáme, my věříme, že štěstí

tak sprchne s nebes na vlasť naši chudou!

Vždy s novou, s věčně novou nadějí

vstříc tobě všecka naše srdce letí,

ó budoucnosti! Hymnus vždy tě světí,

jak u duhových kdyby dveřejí

směl vstáti ten, kdo na tvém prahu klesl!

Sne plný útěch, plný vnuknutí,

vždy jest nám, jako zlatou perutí

náš tajný jásot vstříc by nás ti nesl!

V zář tvou se jako v plášť bol nahý halí

a zlatem se mu třpytí děsné kolo,

vůz osudu jež přes hlavu mu valí...

I já tě vítám, nová kapitolo,

ó bílá bláno v české kronice

jak deštěm růží svými nadějemi!

Zas jako dávno v dětství přeupřímném

i já tě slavím sladké víry hymnem

a loudím ze rtů němé Sudice

zvěsť spásy pro tu drahou, rodnou zemi!

Též volám – všichni volají to se mnou:

piš v bílou blánu, příští kronikáři,

jak léta toho v zlaté slavozáři

vlasť česká na vždy vzplála nad noc temnou

jak slunce, hlavu svoji v koruně kdy zdvihá!

A plna světla budiž českých dějin kniha!