Anno domini...
Zřím v duchu snivou kobku klášterní,
kde jasní zbytek záře večerní
dvou mnichů čela: jedno lysé, třpytné,
a druhé mladé, bledé, dumavé;
mdle svítí obě ze tmy černavé
jak na malbě již zašlé, starožitné.
Však obraz můj má žití, ruch i hlas,
jejž jako ze sna z dálky věků slyším.
„Však víš,“ dí stařec, „že jsem noční čas
vzdal místo mdlobě těla službám vyšším
a rytěřuje proti zvůli spánku
jsem psával nejednou až do červánků,
té důvěry jsa v Boha, že mi let
ne darmo přáti ráčil nad počet,
leč milosť svou že na mé bílé vlasy
tak dlouho řinout se mu líbí asi,
bych vtipem zkušeným svou paměť sbíral
a vynesl z ní věrný obraz dob
od mého dětinství až po můj hrob;
těch let, když nad námi se rozprostíral
mrak hněvu Páně, jenž nás přikryl smutkem,
i těch, když naděje nám zrály skutkem
a štěstím zkoušel našich slabin Pán.
Dejž nebe, by můj letopis byl psán
všem čtoucím k výstraze i vzdělání!
Dnes pak jsem došel ve svém skládání
v ty konce, kde již paměť vypovídá
a daremná jen chtivosť dále zvídá;
jen prorok již by uměl psáti více!
V tmu budoucnosti mdlá mých darů svíce
však nesvítí; tož moje kronika
se léta přítomného zamyká
dne dnešního a této hodiny.
Dál povede ji, koho Pánbůh zvolí;
já jsem mu v čelo nové kapitoly
jen vepsal nadpis: Anno Domini...
Bůh žehnej ruce, která ctně a tiše
dle pravdy děje budoucí tam vpíše,
až já si zemský spánek mnohých nocí
tím věčným dosadím. Již poroučím
to dílo žití svého Bobu otci,
však než se na věky s ním rozloučím,
rád bych v něm svému následovníku
své lásky otcovské dal znamení.
Tož pomoz ty mi, bratře Jiříku,
jsa znalý malířského umění;
již, prosím, rozmysli se na symboly,
jež k letopočtu nové kapitoly
by hodily se, krásně malovány,
a v knize v čele první prázdné blány
by zdobně ohlásily místo slov:
zde stůjte děje roku tohoto.
To štětcem umělým tak vyhotov,
můj synu, živoucí ty ochoto;
tak učiň spanilým tím zobrazením
svou paměť milou mnohým pokolením!“
A mladý bratr ze starcových dlaní
vzal s velkou uctivostí hrubou knihu
a v okně šerém dychtivě zřel na ni,
pak rozevřel ji, obraceje v mihu
list za listem, kde v slabém polosvitě
mu hemzot liter proskakoval hbitě,
až zabělal se pod závojem stínu
list prázdný. – Zamyslil se mladý mnich...
Ó sudbo dějů, živá kniho knih,
co, budoucnosti, kryješ ve svém klínu?
Zda věnčiti tvůj příchod růžemi,
z nichž andělíčků hlavinky se smějí
a povzletují ptáčkové i pějí?
Neb vyznačit jej bleskem klikatým
či drakem, jenž se plíží po zemi
a číhá s děsně vypouleným okem
jen na svůj lup, by naň se vrhl skokem?
Zda baldachýnem zlatě hvězdnatým
jej vítati, neb černým praporem,
jenž nad krvavým vypjat obzorem
ční ze ssutin a polámaných zbraní?
Tak přemýšlí mnich mladý, čelo v dlani,
a zkumně zírá v temnou losu tvář.
Co vpíše budoucí as kronikář
sem k letopočtu přítomného léta?
I přemýšlím jak on, s ním patřím ve tmu
a tisíc obrazů nás míjí v letmu,
strach stíhá naději, roj vidin slétá
i k mé i k jeho hlavě nachýlené,
ó jaké, jaké nebe se to klene
nad bílým listem v dějích vlasti naší?
Zda jasné s poutí bílých beránků
či slavně stkvoucím vínkem červánků,
zda pohřížené v mrak, jenž bleskem straší?
Ó zda té zemi krásné, nad niž není
nám dražšího v tom světě klénotu,
z ran jejích zlých dá Bůh již uléčení
a s ducha-li jí sejme tesknotu?
Či trestem krutým udeře tu zemi
ty vykoření, kdo v ní ctí svou matku?
Neb konečně ji osadí jen těmi,
jichž srdci nejsvětějším je všech statků?
Zda vyvýší ji zas a požehná jí,
když tak ji snížil, vydal spuštění?
Zda zdvihne ty, kdož prsoma jí hájí
a zmate vrahy jich a vyplení?
Ó který um v těch soudů tajnosť sáhá?
Mnich bdí a bdí a přemítá i váhá,
i hledá, rozmýšlí se na symboly,
jež vhodny v čelo nové kapitoly.
Noc dlouhá když se šeří v úsvit ranní,
on ještě pátrá v stíny, hlavu v dlani,
až při paprsku prvém jasně zlatém
pak pomodliv se v zanícení svatém
již sedá k dílu. Z pochybností všech
zbyl světlý úsměv na mladistvých rtech.
Hle! na kroniky nepopsané bláně
dny příští vítá duha dvojitá,
a v luzně spanilé té slavobráně
lesk andělských sta křídel prokmitá
a růžná ústa sličných nebešťanů
z blan rozevřených prozpěvují, hudou,
a věnce růží na tu prázdnou stranu
kol spadají co hojný déšť, i věstí:
my doufáme, my věříme, že štěstí
tak sprchne s nebes na vlasť naši chudou!
Vždy s novou, s věčně novou nadějí
vstříc tobě všecka naše srdce letí,
ó budoucnosti! Hymnus vždy tě světí,
jak u duhových kdyby dveřejí
směl vstáti ten, kdo na tvém prahu klesl!
Sne plný útěch, plný vnuknutí,
vždy jest nám, jako zlatou perutí
náš tajný jásot vstříc by nás ti nesl!
V zář tvou se jako v plášť bol nahý halí
a zlatem se mu třpytí děsné kolo,
vůz osudu jež přes hlavu mu valí...
I já tě vítám, nová kapitolo,
ó bílá bláno v české kronice
jak deštěm růží svými nadějemi!
Zas jako dávno v dětství přeupřímném
i já tě slavím sladké víry hymnem
a loudím ze rtů němé Sudice
zvěsť spásy pro tu drahou, rodnou zemi!
Též volám – všichni volají to se mnou:
piš v bílou blánu, příští kronikáři,
jak léta toho v zlaté slavozáři
vlasť česká na vždy vzplála nad noc temnou
jak slunce, hlavu svoji v koruně kdy zdvihá!
A plna světla budiž českých dějin kniha!