Ano – ne.

K nám přicházíval, když se peří dralo,

nás dětí hejno starocha se bálo

a schoulilo se, kde jen skrýška tmavá:

bylť hrobník, němý byl a lysá hlava

tak vzpomínala na umrlčí lebku. –

Vždy u krbu si used’ na otépku

a hlava ta, zle nějak neduživá,

jak svědčila by „tak!“ se stále kývá

a zas jak „ne!“ se vrtí v okamžiku,

to stále, jako vídali jsme chvěti

se hnědý list na holém ořešníku. –

Jej kmotrem zvali naši a my děti:

„Kmoch Ano – ne“, – jak u dětí to bývá.

Sed’ u krbu a přikládal tam louči

a dým jak vstoupal, kotouč po kotouči,

on, němota, jen do ohně se díval

a veselý když hovor hlučel kolem,

on, zamyšlen, vždy jenom tak tu býval,

jak myšlénky by šly tím jeho polem,

a lysou hlavou vrtěl jen a kýval. –

A od zpěvu když došlo na strašidla

a děsem v žilách krev nám dětem stydla,

tu ptali se ho, – on co tomu říká:

zdaž viděl jinak ležet nebožtíka

ve shnilé rakvi, než jak ho tam dali, –

zdaž samovrahy, zeď jak přelézali

se dostat chtějíce do svaté půdy?

a potrhaný rubáš čouhat z hrudy

a kostlivce v měsíčnu na věžičkách

neb mrtvých mši v půlnoci o dušičkách

a jiný strach za padesát těch roků,

co okopával tak to pole smrti. –

A on jen hlavou kývá a zas vrtí,

vrtí a kývá, divného cos v oku. –

A náhle vstal, – všem ruku podal němý

a když mu řekl děd před veřejemi:

„Až zas ti bude smutno, brachu stará,

tam u hřbitova, než dočkáme jara,

jak’s bez ženy a dětí, vítán věru

zde budeš dlouhých, zimních za večerů,

ať není tebou zrovna veseleji;

ty přijdeš zase, viď, můj brachu stará? –“

on hlavou kýv’ a vrt’ a zmizel v šeru

a zimný vzduch v síň zavál od veřejí –

Tak dávno tomu, – když se rozpomíná!

Sny dětství prchly, – skoro život celý.

V své pole zašel hrobník osamělý,

motyku jeho zakopala jiná

a na tu jiná už se strojí nyní. –

A žití krb jak zvolna dohořívá,

a rozhlížím se v stínech prázdnou síní,

jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá.

Však není to víc on; – to Život sedí

tu u krbu a do oharků hledí. –

A náhle beze slova pozvedá se

a ptám se: „Kmotře, přijdete-li zase,

dnes, zítra, někdy? – a jak zde se stmívá,

snad někde ráno, smutném po večeru?“–

A on, jak němý jde, jen hlavou kývá

a vrtí: – Ano – ne – a mizí v šeru.