Ano, s divokou, výskající radostí...

Ano, s divokou, výskající radostí,

o křídla tvoje opřen,

silná ty všemohoucí Naděje,

s vysokých hradeb orlích tvých doupat

budu se dívati na šířící se plameny požáru,

na rudé moře tančících jisker

po sežehnutých místech,

kde skonává člověk dneška.

Budu se dívat s nejvyšších vrcholů Země,

jak vylézají ze všech koutů stíny

a smluvivše se, hrozivé a lstivé,

již nasyceni lidským pokrytectvím,

sejdou se pokynem Prozřetelnosti

a pochodeň za pochodní

házeti budou před jeho práhy,

před jeho chatrče, před jeho starobná Města,

do tržišť a studoven, kde zemdlely duše,

do kathedrál starých a do parlamentů.

Za potměšilých řečí tribunů zděšených

a schytralých modliteb vykladačů Církve

dívat se budu, škodolibě,

až klenba věků sřítí se s praskotem hromovým,

za klenbou zase klenba

a holé stěny, bídné k nesnesení,

začouzené, v hrůze zdivočilé,

tak chladné, holé budou trčet k nebi,

k nebi trčet budou mlčící

prázdnotou obrovskou...

Hlavu na těch černých zdech,

vykoupán v krvi hořící,

při pochodních rodících se k ránu

ten, jenž rytířské a velké bude sníti Sny,

člověk nový, hlavu na těch černých zdech,

své oči jasné vznese k hvězdám blednoucím,

zachráněn, z rumišť pozdvihne své ruce žilnaté

vstříc jiným krajům, jiným touhám, jiným bohům.