Ansgarův sen.

Svatý Ansgar ve svém mládí

podivný měl věru sen:

Zbloudil cestou. Letem pádí

v pustém kraji kolem lesa,

když tu náhle k zemi klesá

v bahno celý ponořen.

Marně volá ve svém hoři,

marný jeho pláč i hněv, –

hloub a hloub se noha boří,

v bahno již se ruce šinou, – –

ale jaký za planinou

podivný to vidí zjev?

Krajina to v luzné kráse

květinami posetá,

řadou jimi ubírá se

paní sbor a sličné děvy

s tváří, v níž se blaho jeví,

něha ráje prokvétá.

Blahý cit se v duši množí,

žasem prchá jeho žal, –

vidí v předu Matku Boží

a tam za ní – pohled sladký! –

vidí tvář své mrtvé matky,

kterou tak byl miloval!

Ale jaké hoře chová

teskný výraz na líci?

Bez hnutí a beze slova

smutně hledí k svému synu,

který marně nad bažinu

vztahuje svou pravici.

Ach, jak rád by z toho kalu

spěchal k svojí matce v před!

Ale marně v hořkém žalu

s tváře jemu slzy kanou,

marně matku milovanou

jmény volá dětských let!

Padá, klesá, tone, hyne,

v bahno již se ponoří...

V tom Maria rukou kyne

a ret její korálový

k Ansgarovi těmi slovy

sladkým zvukem hovoří:

„V bahno hříchu, milé dítě,

svět a mladost bujará

k žalu matky zavedly tě.

Prchej světa nepokoji,

najdeš zase matku svoji,

matka svého Ansgara!“

Ze sna již se Ansgar budí, –

prchl sen, však zůstal bol.

S pevnou vůlí ve své hrudi

odřeknuv se světa vnady

věrozvěstů plní řady –

seveřanů apoštol.