ANT. KLÁŠTERSKÝ.

Je bláto kam jen oči hledět mohou.

V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále,

ty jedny ženskou vyšlapány nohou,

ty druhé kocouří jsou tlapky malé.

A proudy bláta, již v ně nenatekly.

Ty velké napřed – a ty malé vzadu

čím dál tím víc – tu asi kocour vzteklý

ji stihnout nemoha svých nechal spádů.

Teď ale mizí zcela mému hledu,

snad chudáka tu pohltila stoka,

jak nyní as šla ženě cesta k předu?

Zda nedostala při tom kuří oka?

Snad na plotně již dávno, v níž se topí

své bačkory a mokré sukně suší –

však celý den jsem cítil přec ty stopy

jak by mi byly pošlapaly duši.