ANT. SOVA.

A nic se nehne... Nebe zkrvavělé

nad širá pole potichu se chýlí,

modravé stíny šerý les tam stele

na posněžený lán... Sníh, sníh jen bílý,

kam hlédne oko... Mlha stoupá výše

a kalně s nebem splývá na západě,

kde koule slunce k zemi klesá tiše

za staré lípy, jež tam stojí v řadě.

A ticho, ticho velké pláň tu střeží

a ani stopy života tu po ní –

jen tamo kdesi Káča někam běží

a kocour divoký ji darmo honí.