Anthero de Quental.

Ta píseň smrti, každý z nás ji pěl

na dráze žitím, ten víc a ten méně,

ať zaprodal se slávě nebo ženě,

ať lávou tavil se, ať ohněm vřel.

Kdo setřel stín nám se spocených čel,

když v nic jsme zřeli v kosmu valné změně,

když, roven prachu aneb mořské pěně,

pel ideálu prch’ a odletěl?

A v posled žití takým, jaké jest,

jsme vzali s vyhlídkou na říši hvězd

neb na Nirvanu, resignací bledí.

Ty’s o krok dál šel nežli Leopardi,

svou duši rozbil’s, vasu plnou nardy –

Však rána z bambitky – je odpovědí?