Antická hymna na slunce.

Buď zdrávo slunce, nejlepší všech bohů,

ba otec žití, s oblačného trůnu

se dívá stejně v chaos i květ hlohu

a věčný ether tká si na korunu.

A patří klidně v propasti a moře.

Od mládí svého vzňat jsem k němu láskou,

mně zázrakem byl herold jeho – zoře,

a mlha divem, jež mu bývá maskou.

Já rukama paprsky jeho chytal,

je zrakem pil, div oči neosleply,

za jeho svitem, kde mi hrál a kmital,

jsem otáčel se, kde krb jeho teplý.

Buď zdrávo slunce! Sterém ve obraze

nám stále svítí jeho tváře svatá,

jím světy v své se drží rovnováze,

jím země láskou do mateřství vzňata.

Toť Hélios, jenž s ohnivými oři

z vln vyjíždí, jež chví se jako lyra,

jím v hřivách mraků rosné perly hoří

a paprsk, uzda, drží je a svírá.

Toť Dionys, jenž po světě kol chodí,

jímž v číši révy světa los je zvážen,

jímž poupata se z thyrsů suchých rodí,

jak jede blažen smečkou tigrů tažen.

Toť Asklépios, vykupitel, spása!

Ve osmi kruzích nebes vládne. Sterá

se souhvězdí trou pod ním, vesmír jásá

a souzvuk rodí se v svět, jeho dcera.

Jak věrní otroci jdou časy za ním.

Kam hne se, jaro květy vstříc mu hází,

on připíná jeseni hrozny k skráním

a ztápí lidstvo v blaho beze hrází.

A plachá zima jak vlčice lačná

se vyjíc z dálky k jeho nohám loudí,

však tknuta jeho zrakem taje v mračna,

se rozplývá a v slzných zdrojích proudí;

přes tvář tvou, matko země, z jara stéká

a slunce vítěz usmívá se v mraku,

jím zlatem kmitá v dálce modrá řeka

a jiskrou zřítelnice v lidském zraku.

A země, potěšena zvěstí velkou,

vzpne do hvězd hlavu, v moře vhrouží nohu,

a šťastna jest jak druhdy roditelkou

všech tvorů, lidí, nesmrtelných bohů!