ANTICKÁ KRAJINA

Středem bělokorých bříz a hnědých buků

valný ručej splývá sklonem žírné půdy,

kde břeh druhý, stádo bloudí v pestrém shluku,

zvonky cinká, drtí oráč hrudy.

V popředí dva jilmy mocně rozložené

pojí k baldachýnu obrovské své snětě,

snivý chládek že tu v trávě pokosené

dýše ve tvář chodci v nejparnějším létě.

Vzduch je čistý, z dálky voní tymiánem,

dobře zná ta místa hnědá, plachá včela,

v ten kout zbloudí ráda do jetele s ránem,

v sluch zní její nota, jak v snu zabzučela.

V kytkách stromů sloupkem dýmu označená,

že ji sotva hádáš, stulena jest chata,

u břehu se kupí zlatá řeky pěna,

travou před chvilkou se mihla dryád pata.

Vše spí ve pohodě čisté, homérické,

větru šum zní, jako píšťala když zazní:

Vítej, krásná chvíle, krátké štěstí lidské,

okřej duše moje v božské ticha lázni.