Antická reminiscence.

To byla cesta září, nachem, vůní,

jak, Hellado, tvém sladkém na výsluní

by koráb s písní letěl mezi květy.

Vzduch svítil, dálka bezmraká se smála,

že řek’ bys, chvílemi loď v zlatě stála,

by milujících neodtrhla rety.

Kol břehy shlížely se samá zeleň,

ve hloubce vod stín buků jásal: Neleň,

je sladko pod mým krovem spočinouti!

Na křídla racku v modru u stožáru

zář slunce psala: Sladko býti v páru!

A vlny šplíchly: Jak je sladko plouti!

Jak ňadra ženy vlnila se voda,

kol smích zněl, číše souzvuk, ples a shoda,

zář Odysseje táhla mojí duší,

já čekal každou chvíli povel děsný:

„Zde ostrov Sirén, zpěv jich zazní plesný,

ó zacpěte si rychle voskem uši!“