Antická vása.

Kol písek Libye se zlatem blyští;

vzduch výhní vře a v nahá prsa padá

dvou athletů, již jako mocné duby

se bojem divým střetli v zápasišti.

Do oblak jeden neladný a hrubý

svým tělem míří, těla pružná vnada

na druhém svítí, vlnou proplítá se,

kdy skokem uhybá se obří paži.

Vlas obou plá jak háďat pruhy chvějné,

jak na luku se struna vzpíná svalů,

jak na štít štít do těla tělo vráží,

úponky svlačce v moci čarodějné

se ruka věsí v boků, šíje skálu –

s Antaeem Herkul divém ve zápase.

Boj dokonán; v sen vítězný a blahý

si Herkul uleh’, hustý vějíř palem

stín nad ním spřádal lahodný a vlahý,

jen vůní krokus, pramen vlnek cvalem

mu do snů mluví děcko povídavé.

Tu náhle země mravenčím jak ruchem

se oživila, v zdobě mihotavé

jak houby pestré Pygmaeů se roje

v šik tísní kolem, aby záští duchem

stíhaly spáče, neb jich otcem padlý

jest Antaeos. Ten ostré stéblo třtiny

co oštěp nesl do smrtného boje,

štít ochranný zas onen lupen zvadlý

za sebou vleče, muší křídla jiný

si za meč ostří, – všici na Herkula

se zlobně strojí a již hlavy čela

v mžik chytají se v skráně, prsa tepou –

Ó váso zlatá! zapadlého světa

ty v rumech snící růže věčnokvětá!

zář symbolu v můj domov velkolepou

vstříc neseš mi: „Zda lidu mého duch

Heraklem nebyl, obluda jak bajná

kdy Antaeos – tož láje cizokrajná

pod kříže znakem v jeho padla luh,

kdy jako kámen zrní zloby, záští

v prach rozemlel a silou zdeptal boží

a mračnem vozů, v slávy hvězdném plášti,

hřměl světem širým – Ó ty duchu dávný,

sen s víček setřes, povstaň ve svém loži,

kdy z bojů smrtných vyšels vítěz slavný,

teď Pygmaeů rod chabý, trpasličí

tvá ruka obří jistě, jistě zničí!

Jak Herkul bajný povstaň ve svém loži

a Pygmaeů rod ve lví zahrň koži!