Antické jaro.

Jo, Evoe! Jest velké jaro tady!

Květ prší deštěm s mandloňových stromů

a zlatý směje se z ryh skalných lomů

jak vína kapky z fauna zdrané brady.

Jo, Evoe! Pojď, půjdem do zahrady!

A budem zpívat! Komu? – Pranikomu!

Jak hrdliček smích v rachot jarních hromů

náš vpadne zpěv do nářku Oready,

jež kvílí kdesi žalně po Adónu

a neví, že juž vstal se sluncem v očích,

že trhá vítěz černých mračen clonu!

Jo, Evoe! Teď nemá lýra tónů,

co květů máme oba ve vrkočích...

Ó zpívej, výskej, v moři blaha tonu!