ANTICKĚ JARO.

Tajemný povzdech kráčí slavně zemí,

lilie mlčí nádheru svých vizí.

Jsou jejich sny jak vlečka bílé řízy,

jež splývá s Diany, když Bůh je němý.

V ten čas jed vůní houstne alejemi

jak zpitá krev, jak výkřik chtivé mízy,

co nachový mrak na západě mizí

jak pěna, která šumí nad vášněmi.

Jde průvod dívek pod větvemi thují.

Jich stíny se jak vzdechy prodlužují,

když duše sestupuje do plamene.

Jdou: Bílé prsy svítí rozhalené.

Z nich granát rozjitřený do tmy plane

jak jiskry na opálu vykřesané.