ANTIGONA.

Pokropil už farář rakev,

„Miserere!“ odpěl sbor.

Němou Prahou mlčky kráčí

tichý funus, černý flór.

Bez bubnů a bez muziky,

nejdou ani prapory;

ve vzduchu jen větry kvílí,

truchlé vedou hovory.

To tam pláče Meluzina,

usedavě naříká,

Meluzina – česká duše,

i v svém bolu veliká.

„Kde jste okna, sypte růže!

Dlažbo, změň se v samý květ!

Provázíme reka muže

v svobodnější, lepší svět.

S pochodní on uváděl k vám

Volnost, nebes nevěstu;

převeselým plamenem vám

svítil směle na cestu.

Kde jste okna, sypte růže!

Dlažbo, změň se v samý květ!

Provázíme reka muže

v svobodnější, lepší svět.“

Není květů, není růží,

zakázali každý květ.

Byla by to demonstrace,

a té bál se vyšší svět.

Zamlkle se průvod béře,

všude klid a pořádek;

jenom sem tam dva si šeptnou:

„Mezi námi – byl to rek!“

„Na pravém měl místě srdce“ –

mrkl druhý statečně;

„taky jsem si leccos opsal“ –

dodal skoro válečně.

A ty větry nad průvodem

vanou jako orlů let:

„Kde jste okna, sypte růže!

Dlažbo, změň se v samý květ!“

Na rekově rakvi svítí,

svítí věnec jediný,

Antigona dobrá svila

z růží jej a trniny.

Nevolníka úředníka

žena chudá, nadšená,

vězení ho za to čeká,

ji zas hlad co odměna.

Ale co jí hlad a žalář,

o hladě když vězněn cit?

Dala volnost srdci svému,

by šlo směle promluvit

za rekovu lásku všecku,

za čin jeho blýskavý;

za ten zástup nevidomý,

duchem, srdcem churavý.

Tam na Volšanech v koutku

hrud chladných duní val,

a nad Prahou se smráká:

„Hodná Praho, spi jen dál!“