Antika a modernost.

Jsme dlužni antice víc, nežli víme.

Proč umění by mělo být jí cizí?

Ten kmen má v sobě světy živné mízy,

on jara nemá třeba – to v něm dříme.

Však moderností když se unavíme,

jak věky před námi zpět v zdroj ten ryzí

se vrátíme, a čas, jenž modu sklízí,

co její dědice nás uzří přímé.

Bylť člověk vždycky týž, ať válčil s bohy,

ať smál se nad amforou vína plnou,

ať opíjel se krásou, štěstím, slávou:

Vždy čelem u hvězd, nechť vlek’ blátem nohy,

a modernost svou neobrátí vlnou

jej vzhůru nohama a v bláto hlavou.