ANTOINE WATTEAU.

Zatrpklý trochu, nešťastný trochu a trochu misanthrop,

žár neklidu a souchotiny a příliš časný hrob.

Byl stár už Roi-Soleil, a proto pieusní:

tož na modlitbách dlí galantní princezny.

Zatrpklý trochu, nešťastný trochu a trochu misanthrop.

Pierrot žít chce! Možno je žíti? – Pel světa hrubstvím smyt.

Mé malé ruce chce se hladit plyš, krajky, aksamít.

V převleku pastýře Jí pastorálu hrát,

nechtivou lásku svou přísahat postukrát.

Pierrot žít chce! Možno je žíti? – Pel světa hrubstvím smyt.

K pahorku kráčím pozvolným krokem, Pierrot, bílý stín,

mí hmotní druzi v patách jsou mi. – Proč žárlí Harlekýn?

Rád spatřil bych tu loď, jež pluje k Cytheře,

jež odváží můj svět – a mě, mě nebéře.

Harlekýn žárlí pro Colombinu – ó, šťastný Harlekýn! –

Zbyl jsem tu znovu. Po kolikáté? Mám smát se? Plakat mám?

Jsem tragický či jsem jen směšný? Jsem z mnohých či jsem sám,

jenž, trochu zasněný, chtěl se sny by si hrát

a, trochu nevrlý, ty sny pak nemá rád? –

Pierrot směšný, Pierrot smutný, Pierrot věčně sám.